Přicházel pravidelně do hudební redakce pro děti a mládež ještě Československého rozhlasu, tam jsem ho poznala na počátku devadesátých let. Vyprávěl, na čem pracuje, žertoval, při odchodu zazpíval písničku. Pamatuji se na okamžiky, kdy jsme se všichni sešli kolem něho a diskutovali, ostatně to bylo zvykem u každého vzácného hosta. Zpočátku jsme ještě vysílali pořady hudební výchovy, jejichž natáčení se Pavel Jurkovič dlouhá léta zúčastňoval jako autor textů, hudby a také interpret a vypravěč. Vzdělávání a výchova dětí a mládeže, to byla pro něho slova naplněná krásným obsahem, tj. nesmírnou činorodostí. Byl znalcem staré hudby, středověké, renesanční a barokní tvorby, skladatelem a literátem, folkloristou a také neobyčejným zpěvákem se sametovým plným hlasem, znějícím tak, že vás přinutil zpozornět a naslouchat. Pavel Jurkovič byl přítelem dětských pěveckých sborů, psal pro ně skladbičky, pomáhal sbormistrům s hlasovou výchovou i s dramaturgií. Ve svých rozhlasových pořadech učil také děti zpívat lidové písničky, protože je považoval za velké bohatství. S potěšením jsme mu dávali slovo i v popularizačních a publicistických programech – bylo moudré a vždy přirozeně respektované. Rád v nich vzpomínal a uměl to: mj. na studium u Carla Orffa, na Scholu cantorum, na setkávání se souborem Chorea Bohemica, na příběhy s přáteli muzikanty a herci. Rozuměl životu a pomáhal svými jistotami mnohé pochopit nám všem. Vždy potěšil svým pozitivním slovem, zamyšlením. Naposledy jsem se s ním nedávno přivítala na pražském koncertě na památku skladatele O. F. Korteho. Neviděli jsme se nějaký čas, ale Pavel Jurkovič byl stále stejný: trošku zádumčivý, a přesto usměvavý… Jeho přátelská poselství, porozumění a humanismus bude všem chybět.
