Spory o uvádění současné hudby v rámci běžných abonentních koncertů patří k našemu hudebnímu životu se stejnou samozřejmostí jako Romové do internetových diskusí. Je to téma, které stačí zmínit, a hned vyskočí bůhví odkud skupina debatérů připravených říct, co si o věci myslí. Nadhledu se přitom člověk většinou nedočká, natož argumentů.
Když měla Filharmonie Brno hrát v červenci ve Znojmě premiéru symfonické básně Morava Vladimíra Franze, řekl mi jeden člen orchestru, že neví, co to má za smysl: „Orchestr tam přijede jednou za rok, tak má lidem zahrát nějakou tu klasiku, třeba Dvořáka, a ne tady tohle. Všichni by byli spokojenější.“ Oponoval jsem, že zbytek koncertu přece tvoří Dvořákův Houslový koncert, Vltava a Janáčkův Dunaj, ale někomu stačí na pochybnosti i těch patnáct minut hudby, která není ani tak strašně neposlouchatelná, ani avantgardní, jenom trochu nezvyklá. Nechci takový postoj znevažovat ani zesměšňovat. Každý z nás má právo si něco myslet a říct to nahlas, což je samozřejmost, ale musím v takových chvílích sám zapochybovat – byť značně nerad –, jestli to není z praktického hlediska pravda. Proč vlastně nutit letitým abonentům Schnittkeho, Ligetiho nebo Jusupova, když často pokládají za neobvyklý repertoár i Janáčka a Martinů, a kdyby se točila pořád dokola Novosvětská, Patetická, Osudová a Mozart, taky by si nejspíš na nic nestěžovali? Proč sestavovat koncerty pro kritiky, hudební vědce, fajnšmekry a jinou menšinovou havěť, která nepřeje bájné bytosti zvané „běžný posluchač“ trochu osvědčené zábavy?
Myslím ale, že je naprosto nutné si položit otázku, jestli by posluchači skutečně byli spokojení, kdyby orchestr nevybočoval z tisíckrát vyzkoušeného a dobře stravitelného repertoáru a mlel oblíbená díla z období klasicismu a romantismu pořád znovu a znovu. Jako dramaturgický objev a odvaha by se v takovém hudebním prostředí mohlo označit například uvedení Dvořákovy Symfonie č. 4 a bylo by po ptákách. Každá filharmonie je ale živé těleso a po mnoha stránkách komplikovaná komunita. Potřebuje nejen být z něčeho fyzicky živá, ale také se musí rozvíjet a k tomu potřebuje podněty. Kdyby někdo tvrdil, že děcku k životu stačí zavázat si boty, k tomu malá násobilka a všichni s ním budou do smrti spokojení – stejně jako děcko samo se sebou –, nejspíš by si i to nejtolerantnější okolí jen ťukalo na čelo. Když se něco takového přeneseně tvrdí o dramaturgii filharmonické sezony a repertoáru orchestru, nikomu to nepřijde divné. Na obranu nesmyslného tvrzení se vyhrnou všichni milovníci „libých tónů“, aniž dokážou definovat, co jsou ty libé tóny vlastně zač.
Je těžké odhadovat, jak by se orchestr uzavřený do klasicko-romantické ohrádky proměnil v dlouhodobějším horizontu – řekněme nějakých deseti let – a kam by jej takové přešlapování na místě zavedlo. Přešlapování na místě svádí k odpovědi, že nikam, ale to by byla ještě ta lepší varianta. Jedno z nejomletějších klišé, jehož užití jsem se jistě několikrát dopustil i já, je tvrzení, že hrát Haydna – respektive klasicismus vůbec – je hudební hygiena. Připomíná hudebníkům i posluchačům, co je to přesná intonace, rytmus, frázování a všechny ty základní věci, které se začnete učit na lidušce a nejspíš vás nepustí až do konce akademického vzdělávání. Věnovat se soudobé a málo uváděné hudbě je ale hygiena úplně stejného druhu, jen z jiné strany. Sledovat trendy a rozvíjet si kvalifikaci je součástí každého zaměstnání, které má jen trošku úroveň, a patří to k profesnímu životu kdejakého programátora nebo hospodského. Těžko se potom hledá odpověď na otázku, proč by to nemělo patřit i k životu symfonického orchestru tvořeného špičkovými profesionály. Jak by dopadl orchestr, který se nových podnětů zřekne, můžeme opravdu jen odhadovat. Ze zkušenosti to není možné zjistit, protože v praxi se tak žádný orchestr nechová (entertainery, jako je André Rieu, neberu v potaz).
Dramaturgické standardy filharmonických koncertů všichni víceméně známe a většina lidí se nad nimi nepozastavuje: na začátek pěkná předehra, ve druhé půlce osvědčená symfonie a mezi nimi se někdy dostane i na nějakou tu novotu či zvláštnost. Nová hudba – ať už v jakémkoli smyslu toho spojení – dostává funkci jakési opatrné vsuvky do osvědčené, měkké a pohodlné vaty. Posluchači navíc opatrnou vsuvku často vnímají spíš jako kbelík vody, který jim někdo chrstnul do peřin. Takový pocit není příjemný nikomu z nás a Filharmonie Brno – respektive její dramaturg Vítězslav Mikeš – se poněkud riskantně rozhodli vody přidat. Dramaturgický plán vychází z hudby, která žije blíž k dnešku nebo přímo dnes, a hledá k ní odpovídající protiváhu v hudební historii. Může to vypadat bláznivě, ale poměr se tím otočí a místo mokré postele se publiku nabízí bazén s nafukovacím lehátkem.
Ve velkém symfonickém koncertu se setká Čajkovského Patetická symfonie s „faustovskou“ kantátou Alfreda Schnittkeho a vytvoří krásnou protiváhu k dalšímu vokálnímu dílu. Ve světové premiéře kritického vydání bude provedeno oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviće. K Filharmonii Brno a výborným sólistům (Kohútková, Plachetka, Bittová, Mikušek, Janál…) se připojí Český filharmonický sbor Brno. Provedením kompletního orchestrálního díla si připomeneme sté výročí narození Vítězslavy Kaprálové. Ke svému učiteli Carlu Reineckemu se v jednom koncertu zpětně přihlásí dva diametrálně odlišní žáci: mahlerovský pozdní romantik Mikalojus Čiurlionis a náš Leoš Janáček. Velcí klasikové nechybí, ale objevují se v rovnocenném partnerství svých následovníků: Schubert vedle Kancheliho, Mozart vedle Schnittkeho, Beethoven vedle Mitropulose. Všemi základními abonentními cykly projde sólista sezony Benjamin Jusupov – jako skladatel, dirigent i klavírista. S hlavním filharmonickým proudem jdou paralelně i cykly dětského sboru Kantiléna, současná hudba s Brno Contemporary Orchestra, stará hudba s Czech Ensemble Baroque a řada Jazz & World Music.
Dramaturgie nestojí na hitech, ale poctivém hudebním přemýšlení, které hledá hlubší souvislosti a dívá se na ně dnešníma očima. Sezona 2014/2015 Filharmonie Brno zkrátka zve svoje publikum, aby vylezlo z postele a šlo si trošku zaplavat – je to zábavné i zdravé (www.filharmonie-brno.cz).
Psáno pro: HARMONIE 9/2014
