Sedmadvacátého června uspořádala hudební fakulta AMU v sále Martinů absolventský koncert houslistky Evy Zrostlíkové Schäferové. Posluchačka prof. Ivana Štrause má za sebou mnoho úspěchů, je držitelkou 1. ceny Telemannovy soutěže v Poznani, v roce 2017 se probojovala do hlavního klání soutěže Pražské jaro a na soutěži Nadace Bohuslava Martinů v roce 2018 získala první cenu. Program jejího absolventského koncertu byl zcela nevšední. Schäferová provedla souborně všech šest sólových sonát Eugèna Ysaÿe.
Občas houslisté zařadí do programu svých recitálů kompletní Bachovy sólové sonáty či Paganiniho Caprices, provedení kompletního Ysaÿe na českých pódiích je však vzácné. Ysaÿe napsal své Sonáty, evidentně pod dojmem Bachových sólových sonát, v roce 1923 jako svůj op. 27. A nutno uvést, že jde o mimořádně technicky náročné dílo.
Sonáta č. 1 je napsána pod vlivem Bachovy Sonáty g moll. Úvodní věta Grave působí až majestátním dojmem a Schäferová si ji vychutnávala hned od začátku. V její hře jsem cítil Bachovo Adagio g moll. Všechny trojhlasé či čtyřhlasé akordy zněly velmi kvalitně, interpretka navíc dodržovala autorovy poznámky o hraní akordů shora či zdola. Toto samozřejmě platí pro všechny sonáty. Ysaÿe totiž měl jasnou představu o interpretaci svého díla, což sděluje interpretovi na začátku urtextového vydání. Jedná se o vytvoření svých vlastních novátorských prvků, jako například již zmíněný způsob hry akordů, používání čtvrttónů, nebo předpis, na které struně má být určitá pasáž hrána. Sonáta č. 2 je postavena na citaci Bachova Preludia E dur a sekvence Dies irae, která pak prochází celou sonátou. Citace se objevuje v různých podobách, často v nepravidelných akcentech. Ve třetí větě se ale objeví hned na začátku, a to v pizzicatu, které mělo skvělou atmosféru díky nádhernému zvuku všech akordů a časté změně dynamiky.
Sonáta č. 3 (Sonáta Balada) je ze všech sonát nejznámější a hraje se velmi často. Evě se zdařilo udělat kontrast mezi úvodním recitativem a druhou částí, která je technicky velmi obtížná. Krásně působila také druhá věta Sonáty č. 4. Pátá je technickými obtížemi přeplněna téměř celá (efekty bicího rázu, složité akordy ve vysokých polohách,…) Houslistka všechny tyto problémy úspěšně a s nadhledem zdolávala. Šestou jednovětou sonátou ve španělském stylu završila Eva, stále ve výborné fyzické kondici, svůj recitál.
V Ysaÿových sonátách si hudebník opravdu neodpočine, je to cca 65 minut technicky i výrazově stále velmi náročných míst. Ale Eva měla přeci jen mezi jednotlivými sonátami možnost si trochu oddychnout. Pauzičky totiž vyplnil zasvěceným a brilantním průvodním slovem Ivan Štraus, jednak krátkým rozborem jednotlivých sonát, ale i portréty všech šesti houslistů, kterým Ysaÿe své sonáty dedikoval. Zde je na místě též ocenit Štrausovo skvělé pedagogické vedení Evy po celou dobu studia.
Pro zajímavost jsem si druhý den doma poslechl soubornou nahrávku Franka Petera Zimmermanna z roku 1994, který se Ysaÿem také velmi zabývá. Chtěl jsem si udělat trochu srovnání a musím říci, že Eva Zrostlíková skvěle obstála. V Zimmermannově pojetí jsem našel více agresivity a řekl bych i určitý risk v nejtěžších pasážích, Eva byla spíše lyričtější a vytvářela zajímavé kontrasty.
Celkově se jednalo o koncert, který se hodně vymykal z běžných produkcí na HAMU. Je potřeba též dodat, že Eva hrála všech šest sonát nazpaměť bez jediného paměťového kazu, jestli za celý večer došlo k pěti či šesti malým intonačním prohřeškům, je to jen „pochlubení se“ autora článku, že tuto hudbu zná… Myslím si také, že tento počin by zasloužil profesionální nahrávku. Našel by se však nějaký hudební mecenáš, který by ji podpořil? Eva Zrostlíková Schäferová se jasně zařazuje mezi řadu skvělých mladých houslistů nastupující generace.
