Hudebně estetické zákonitosti ve své knížce Otázky hudební estetiky zkoumá muzikolog, pedagog a bývalý diplomat prof. Jaroslav Mihule. Je to výkon úctyhodný a potřebný, vždyť každá generace se má ve své době, naplněné novými přírodovědnými a technickými poznatky, vyslovovat i k této problematice. Koncepce knížky plně odpovídá požadavkům dneška. Není rozsáhlým spisem, spíše útlou publikací, kterou lze pročítat odpoledne nad šálkem čaje. A přece to není snadné čtení, nepostrádá napětí, neustále vás vtahuje do rozličných úvah, zkoumá dané teze z více stran. Je určena pro studenty vysokých škol, ale oslovuje všechny, kdo se v současnosti zamýšlejí nad perspektivou uměleckého oboru, jakým je hudba.
Základním východiskem je pro autora živé provedení hudebního díla, názory skladatelů a interpretů, kteří ho obsáhnou nejdůkladněji. Vrací se však k myšlenkám filozofů a estetiků od antiky počínaje po dvacáté století, aby ukázal, jak důležitá je kontinuita, jak jeden názor ústí do jiného, se změnami doby, ekonomiky, společnosti. Není v dějinách období, aby se myslitelé nevyjadřovali k otázkám nauk, vědy, zejména filozofie a matematiky ve spojitosti s uměním a hudbou. Neexistuje údobí, kdy tyto otázky zůstávají zcela stranou jako nepotřebné.
Snad každý z nás, kdo potřebuje umění, se čas od času zamýšlí nad jeho podstatou, funkcemi, samotným smyslem. Tím více, čím se kolem nás více objevují fenomény ošklivosti, agrese, neslušnosti, cynismu a ignorance. Věda a umění jsou dány jen lidským bytostem, které se tak odlišují od přírody, ostatních tvorů. I proto přemítáme o všem, co s tím souvisí. Je to přirozenost a nutnost, protože veškerá lidská činnost směřuje k řádu, který by měla přibližovat filosofie. Rozvíjí tím další možnosti vědění, obohacuje poznatky pro lidský život. Vize určují další umělecké směřování, i když umění ovlivňuje realita, avšak naprosto svébytným a ozvláštňujícím způsobem.
Existence umění a hudby jako specifické lidské činnosti nás vybízí k mnoha úvahám. Autor osvětluje jakési prazáklady a legendy, osciluje mezi výkladem koncepce dionýzského prožitku a apollinského vnímání hudby, v níž oba póly a ovlivnění mají své místo. Jemně obhajuje podstatu a roli toho apollinského, tedy vážné hudby, a připomíná zkušenosti lidských dějin. Historické odkazy filozofů, estetiků, včetně matematiků, logiků a fyziků, v něž se proměňují často i hudební tvůrci 19. a 20. století, nám předkládá velmi systematicky, poučeně a v souvislostech, aby si čtenář kladl na každém místě konkrétní otázky a hledal na ně odpovědi. Nutné ani možné při tom není nacházet je za každou cenu, ale urovnat si myšlenky, dojít k poznání o důležitosti umění a vědy v životě, vyjádřit se samostatně ke konkrétním situacím, které nás obklopují. Podporovat kvalitu hudby v jejich proměnách. Vždyť je to sama evropská civilizace, která vážnou hudbu v tomto pojetí vytvářela. Nejvyšší hodnotou, kterou nám přináší, je její schopnost osvobodit se, dokonce cítit se svobodný v každé době, a to je dáno skladateli, interpretu i posluchači. Další neméně důležitou hodnotou je emocionalita, stejně jako vazby etiky a estetiky, téma umělecké pravdy. Je to závažná problematika, která se stala a je neustále předmětem úvah hlav nejmoudřejších. V každé době se lidé pokoušeli v životě obstát, jejich pragmatismus však nemohl být absolutní; hudba jako tvorba a zároveň spoluúčast jim přinášela úlevu a povzbuzení, sílu a energii pro další začátky.
Profesor Jaroslav Mihule přináší svou učebnicí, a to v nejlepším smyslu toho slova, soustředěné poznatky o hudbě a krásnu, které utváří na základě vědomí souvislostí.
