Když se oteplí a lidé začnou více myslet na svou dovolenou než na práci, když se uzavřou divadla a filharmonie, nastává pravá žeň festivalových akcí, které dávají člověku naději, že stále ještě žijeme v normálním světě, jenž si váží mimořádných uměleckých hodnot. Předpokládám, že čtenář těchto řádků bude sám naplněn řadou festivalových zážitků a bude svou zkušenost konfrontovat s mou zkušeností: viděl jsem naplněné kostely, hudbu v netradičním prostoru, lidi, kteří běžně nevyhledávají klasiku, v uvolněné a povznesené náladě, usměvavé prarodiče s rodiči a dětmi. Skoro by se chtělo zpívat společně s Armstrongem What a Wonderful World, a přitom stačí ocenit nenahraditelnou roli, kterou hrají festivaly v našem kulturním životě.
Nové Hrady
Nosný nápad ZUŠ Open přerostl z celorepublikového happeningu do různorodých akcí a záleží jen na místní síle dané školy, jak se ZUŠ Open naloží. Jeden z mnoha příkladů dobré praxe představuje ZUŠ ve Vysokém Mýtě, která zve i další školy ze svého okolí, aby společně rozezněly zámek v Nových Hradech. A pokud vyjde počasí, jak se to stalo 28. 5. 2023, nemohou si mladí účinkující a jejich učitelé přát více. Před zrak a sluch návštěvníků se dostává to nejlepší z produkce našeho uměleckého školství a profituje z toho i nádherně opravený zámecký areál. Ředitelka vysokomýtské ZUŠky Iva Vrátilová by takovou akci vůbec nemusela organizovat, a přesto se stará o své okolí s maximální péčí.
Litomyšl
Se jménem Ivy Vrátilové (tentokrát ve dvojici s Filipem Janouchem) se k milému překvapení setkáte, když zavítáte do festivalových zahrad Smetanovy Litomyšle (15. 6.–2. 7. 2023). Vedlejší program Smetanovy Litomyšle nabyl již rozměrů samostatného festivalu a potřebuje své dramaturgy. Potřeboval by dokonce mnohem větší zahrady! Při představení Malý princ s Janem Cinou a Kateřinou Bohatou (2. 7. 2023) si téměř nebylo kde sednout a vytrácela se atmosféra intimního představení, navazující přímý přenos závěrečného koncertu pětašedesáté Smetanovy Litomyšle s podtitulem Ciao, Italia! zapadl mnohem přiléhavěji do masy návštěvníků. Přiznávám, že jsem vydržel pouze první polovinu koncertu složeného z příliš mnoha hudebních „sladkostí“, a uznávám zároveň, že technické zázemí bylo výborně připraveno během několika minut vychytat nedostatky v přenosu zvuku z festivalové haly. Podle názvu koncertu by se mohlo zdát, že Smetanova Litomyšl přesedlala vyloženě na vlnu masové popkultury, není to naštěstí pravda. Umělecký ředitel Vojtěch Stříteský za ony zhruba čtyři desítky let, co pro Smetanovu Litomyšl pracuje, vtiskl festivalu punc neopakovatelných uměleckých setkání.
Vedle pořadů, o kterých nikdo nepochybuje, že se vyprodají (kéž by toto platilo o Bedřichu Smetanovi, jehož hudba by mohla v Litomyšli znít více, kdyby se prohloubila komorní řada s důrazem na klavírní dílo), proběhly večery, za které nezbývá než děkovat a nad kterými můžeme jen oněmělí zůstat stát. Úžasný výkon předvedl dirigent Petr Popelka, když s precizností a s nadhledem provedl Schönbergovy Písně z Gurre (18. 6. 2023). Neocenitelnou službu Luboši Fišerovi prokázal Stříteského nápad pozdvihnout promítání filmu za doprovodu živého orchestru na úroveň hudebně-obrazové básně. Sinfonia Fišeriana II. je svého druhu novým uměleckým dílem a velmi obtížným úkolem pro výkonnou složku – skoro se nechtělo věřit, s jak skvělou přesností reagovala na filmový střih taktovka Stanislava Vavřínka (23. 6. 2023). V případě současného stavu Smetanovy Litomyšle se bezděčně vkrádá do pera kazatelský tón, kam až lze hnát sepětí politiky a umění, umění a jeho masového dosahu. Tváří v tvář odkazu Bedřicha Smetany by si určitě nejeden obdivovatel české hudby časem rád přečetl paměti Vojtěcha Stříteského, aby lépe pochopil ekonomické mechanismy, do kterých zapadá prosazování děl, která historickou tradicí považujeme za kultovní, a přece zní poměrně zřídka.
Olomouc
Do zcela jiné pozice dovedl olomoucký festival Baroko jeho duchovní otec Tomáš Hanzlík (16. 6.–23. 7. 2023). Hanzlík se nebojí vytahovat na světlo světa zapadlá díla, rekonstruovat představení, o nichž nám vypovídají jen dochovaná libreta, mystifikovat a hrát si, přesahovat takzvané baroko do 19. století. Program Baroka 2023 připomínal oživlé kapitoly z historických knih, Olomoucí (a nejen tímto městem) zněla hudba Vojtěcha Jírovce nebo obrozenců Jana Pavla Martinovského a Ludvíka Dietricha. Historie v Hanzlíkově podání rozhodně nenudí, ale obohacuje, zvlášť když za kladívkový klavír zasedne Petra Matějová, na romantickou kytaru hraje Petra Poláčková nebo Jírovcova Očního lékaře v českém překladu tlumočí Musica Florea Marka Štryncla.
Luhačovice
A na konec festival, jenž je připravován s láskou ke krásné lokalitě, a tudíž nemůže dopadnout špatně. Festival Janáček a Luhačovice skládá svůj program s dobrou znalostí lázeňského publika a s úctou k Leoši Janáčkovi (11.–16. 7. 2023), Mileně Hrbáčové se tak daří nabídnout umělecky cenné koncerty vedle atraktivního doprovodného programu (výlety, výtvarné dílny, výstavy, filmy, komentované vycházky, setkání s lidovou hudbou – letos kupříkladu s živelnou beskydskou muzikou Ruky na dudy pod vedením muzikologa a vynikajícího multiinstrumentalisty Mariana Šidla Friedla). Ačkoliv se za teplých večerů nehraje právě dobře, Komorní filharmonie Pardubice (nádherný zvuk čistých viol!) s jistotou doprovodila Irvina Venyše v Mozartově Klarinetovém koncertu (12. 7. 2023). Dlouhodechý a měkký zvuk klarinetu vystřídal divoký tanec Sylvie Bodorové Babadag pro klarinet a smyčce a Venyš potvrdil svou pověst univerzálního hráče, který si umí užít jak klasický repertoár, tak strhnout současnou tvorbou. Marek Štilec za dirigentským pultem nechával s minimálními gesty orchestr hrát tam, kde jsou první housle zcela soběstačné, a naopak předvedl temperamentní výkon v rytmických finesách Babadagu. V případě Respighiho Starých tanců a árií i Mozartovy Symfonie A dur č. 29 by si Štilec mohl dovolit hrát zpaměti – méně by dirigoval partituru (jež ho beztak při dobré paměti omezuje) a více splynul s orchestrem.
Slyšet legendární Smetanovo trio v kulisách Luhačovic představuje samo o sobě výjimečný zážitek. Jan Páleníček ovládá své violoncello s živelným zanícením, housle Jana Talicha podávají obraz dokonalého vyvažování mezi pokorným podvolením se notovému zápisu a vlastní interpretační vizí, Jitka Čechová v náročném repertoáru Haydn (Trio C dur „a lʼOngarese“) – Martinů (Grand trio C dur H. 332) – Čajkovskij (Klavírní trio a moll „Na počest velkého umělce“) na mnoha plochách jasně dominovala, a přesto si zachovávala pozici „první mezi rovnými“.
Obecně formulovaný titulek tohoto malého hudebního cestopisu ústí ke chvále patriotismu a ke chvále dramaturgů a organizátorů, kteří jsou sžití se svým prostředím, mají ho rádi a spolehlivě odhadují jeho potenciál. Tito lidé by nikdy svou práci nedělali, kdyby ji neměli rádi a nebyli přesvědčeni, že konají prospěšnou věc.
