Práce hudebních historiků mnohdy spočívá v odkrývání vrstev. Během ní můžeme zjistit, že pod nánosem prachu se skrývá kus dobře ukrytého ryzího zlata, nebo že naopak povrchní zlato ve skutečnosti šikovně zastírá kus zcela běžného materiálu. Jistebnický kancionál je z tohoto pohledu ojedinělým příkladem kusu pozlaceného zlata. O většinu toho dnešního třpytu se zasluhují právě písně vydané v nové publikaci. Předně proto, že se mezi nimi nachází ikonická husitská hymna Ktož sú boží bojovníci, jedna z nejznámějších písní české historie a snad nejcitovanější melodie v novodobé české hudební tvorbě.
Během přípravy celého projektu v 90. letech se nám podařilo odškrábat tu nejhornější vrstvu v místech, kde byl novodobý nános proveden s nejmenší pečlivostí, abychom se dobrali k samému jádru tohoto rukopisu, a ujasnili, že je tvoří nikoliv písně, nýbrž liturgické zpěvy v češtině. I když obsahově korektní označení rukopisu Graduál – Antifonář / Breviář – Misál – Kancionál, či ve zkratce Husitský uzuál zní na první pohled méně atraktivně, nemá pro hudební historii o nic menší hodnotu: skrývá se pod ním unikátní – v podstatě první – doklad užití praktického překladu latinské liturgie v západní církvi, uzpůsobeného pro potřebu husitské farní komunity, a to celé jedno století před luterskou reformací.
Je stále velkým úkolem českých muzikologů tento fakt dostatečně komunikovat na mezinárodní úrovni (naši zahraniční kolegové na tento článek v hudební historii ve svých publikacích stále rádi zapomínají).
Při editování písní mne zaujalo, že jedním z nejčastějších výrazů, který se v písních opakuje (tuším čtyřicetkrát), je pravda, citovaná jako hodnota, za kterou je potřeba stát a v nutnosti i bojovat, neboť se kvapem ze světa ztrácí. Stejně často – zhruba čtyřicetkrát – jsou ale písně protkány výrazy piesen či výzvou ke společnému zpievání, a toto nám má být mementem, že texty skutečně nebyly určeny k tichému čtení, ale k hlasitému – často společnému – projevu, který se nám dnes již odcizil. Nejslavnější husitské písně spojované s válečným duchem jsou zapsány až téměř na konci, s ohledem na systematické uspořádání celého oddílu jako jakási varia a ne všechny jsou snadným čtením.
Vydání písní z Jistebnického kancionálu předcházel neobvykle dlouhý maratón. Publikaci prvního svazku v roce 2005 jsme považovali za obrovský úspěch, a podle toho zazněl během jeho slavnostní prezentace v Husitském muzeu v Táboře před patnácti lety euforicky i tehdejší můj příslib dohledného publikování dalších svazků. Ten slib byl ovšem pronesen už v mé nepřítomnosti, neboť jsem jej psala sice s myšlenkami na Čechy ale tělem v Kalifornii, kde jsem té době pobývala s rodinou. Jen krátce nato za námi zavítal můj spolu-generální editor celého projektu David Holeton a přivezl s sebou tmavězelené desky a v nich materiály, které se staly základem nové publikace.
Tehdy jsme se také rozhodli, že písně vydáme spolu s jejich anglickými překlady, aniž bychom tušili, jak náročný úkol si na svá bedra bereme a že tím odsunujeme vydání o několik let. Tyto zelené desky jsem po celých dlouhých sedm let až do našeho návratu do Evropy balila do kufru jako jakýsi „akademický necesér“ na všechny cesty, kde jsme se s Davidem během mého celkem sedmiletého pobytu v USA potkávali.
Tak jsme je znovu otevírali v hotelových lobby v Georgii či v San Franciscu, zatímco v Praze probíhala náročná a intenzivní spolupráce Jaroslava Kolára s hlavním autorem anglických překladů Gerry Turnerem. Do vzdálených krajů ke mně ale dolehly smutné zprávy o úmrtí Jaromíra Černého, autora přepisů vícehlasých písní v rukopise, v roce 2012 a o rok později bohužel i Jaroslava Kolára. Za takových okolností se zpravidla projekt uzavře. A přece jsme s Davidem ten maratón příprav nikdy nevzdali a chystali jsme se nastoupit hned po mém návratu do Čech v roce 2017 s plným dechem do cílové rovinky, s vděkem posíleni o bohemistu Petra Nejedlého, který se uvolil ujmout po Jaroslavu Kolárovi konečné revize přepisů českých textů. Finální práce – které se nakonec protáhly na dva roky – musel nakonec vynechat z důvodu závažného onemocnění i David Holeton.
K cíli jsme se přece jen nakonec dostali. Vedle podpory Ministerstva kultury poskytl edici zázemí projekt EXPRO, věnovaný výzkumu hudby a hudební kultury 15. století, za šťastnou konstelaci považuji možnost spolupracovat s Petrem Nejedlým a Janem Freiem. Představa, že v konečné fázi by stačilo pouze spojit přepisy textů a melodií – asi tak jako se uzavře zip – je dosti zjednodušená; ve skutečnosti jsme u každého zpěvu hledali tu nejpravděpodobnější shodu mezi nepřesným hudebním zápisem a nesystematicky zaznamenanou zvukovou podobou staré češtiny.
Naše korektury zahrnuly i dvojí prozpívání celého kancionálu. Scházeli jsme se v bufetech knihoven, v seminární místnosti Ústavu hudební vědy na FFUK (tam jsme směli zpívat), a nakonec v atraktivních půdních prostorách Archivu Jana Patočky v Husově ulici. A co jsme nestihli prohovořit osobně, vyřídili jsme v celkem 734 emailech, které jsme si v posledních měsících vyměnili (SMS jsem nepočítala).
Z Archivu Jana Patočky máme taky jedinou fotografii z našich setkání: zachycuje tři kolegy ponořené do hluboké diskuse nad posledními detaily. Z obrazu čiší klidná, ale intenzivní atmosféra, jako v jiných případech zde nejde o prosazení toho či kterého názoru, ale o hledání toho nejlepšího řešení. Připomíná mi, že práci, kterou označujeme jako „akademickou“ neměří pouze výsledky, ale také způsob cesty, která k nim vede.
A jsou tady ještě stále ty zelené desky, ve kterých leží přepisy dalších písní Jistebnického kancionálu. Projekt ještě není uzavřen – čekají na nás tři díly včetně zhruba třísvazkového Antifonáře a také hledání způsobu, jak v naší práci pokračovat.
Tento článek je součástí Harmonie 4/20, kterou jsme pro Vás mimořádně zpřístupnili zdarma.
