V říjnu se v Praze uskutečnil v pořadí už sedmý ročník mezinárodního festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos. I letos organizátoři pro návštěvníky připravili řadu zajímavých a v českém prostředí neznámých skladeb. Hlavním tématem právě skončivšího ročníku byla hudba doby Karla IV. na Východě čili byzantská ars nova, které byly věnovány dva samostatné koncerty. 14. století ovšem nebylo jen dobou vlády Karla IV., jehož kulaté výročí si letos připomínáme, a rozvojem ars novy v západní i východní části křesťanského světa, ale také obdobím rozkvětu originálního proudu pravoslavné mystiky zvaného hésychasmus. Hésychasmu byl věnován závěrečný koncert i zvláštní přednáška. Festival totiž zdaleka není jen o hudbě; kromě přednášky byla letos na programu výstava pravoslavných ikon, projekce filmu z dílny srbského režiséra Alexandra Petroviće, a především (vůbec poprvé) mezinárodní konference s názvem Ars Nova East and West, na níž se diskutovalo o vývoji pravoslavného liturgického zpěvu od byzantských časů po současnost, o rozdílech mezi východní a západní hudební technikou či o vztahu mezi tradicí a inovacemi.
Úvodní koncert návštěvníky rovnou uvedl do hlavního festivalového tématu, tedy do byzantské ars novy. V roli interpretů vystoupil kyperský sbor Romanos Melodos v čele s Nikolaem Lymbouridisem a ostravské vokální trio Chorodia Agiu Georgiu, které je na festivalu už tradičním hostem. Kyperský sbor je v současnosti jedním z nejlepších sborů byzantské hudby vůbec. Pojmenován je podle sv. Romana Meloda, předního tvůrce tradiční byzantské hymnografie z přelomu 5. a 6. století, a působí od roku 1997. Dnes má kolem třiceti členů, kteří se zabývají nejen liturgickou, ale také lidovou hudbou. Bylo to snad vůbec poprvé, kdy mělo české publikum příležitost vyslechnout hudbu byzantské ars novy. Představeny byly skladby hlavních představitelů tohoto hudebního směru sv. Jana Koukouzelise či Jana Kladase. Koukouzelis se nevěnoval pouze komponování, ale také reformě byzantské neumatické notace. Svými skladbami přispěl ke zrodu nového stylu známého jako kalofonia (doslova „krásný hlas“), svébytné skladatelské techniky byzantské ars novy. Charakterizuje ji melismatické zpracování již existujících nápěvů, ornamentalismus a velmi dlouhé hudební formy. Mezi inovace byzantské ars novy patří rovněž nová hudební forma zvaná kratéma, která nepoužívá tradiční liturgický text, ale slabiky bez konkrétního významu (te-ri-rem, to-to-ton aj.). Nutno říci, že se specifickými mikrointervaly a ornamenty se sbor vypořádal bravurně. Zdá se, že vliv duchovního otce a sbormistra Lymbouridise se na niternosti a hésychastickém charakteru interpretace odráží.
Ars nově byl věnován ještě jeden koncert, jehož pojetí bylo ovšem poněkud odlišné. Tematizoval totiž jak východní, tak západní ars novu. Z hlediska dramaturgie se jednalo o nejzajímavější festivalový koncert; ne náhodou se také dočkal nejvyšší návštěvnosti. Kromě dvou premiér současných skladatelů Ivana Moodyho a Alkise Baltase se posluchači stali svědky dialogu nejvýznamnějších představitelů obou větví tohoto hudebního směru sv. Jana Koukouzelise na jedné straně a Guillauma de Machauta na straně druhé, a to v podání mužského vokálního sboru Polyfonion v čele s Igorem Angelovem a ansámblem vedeným ředitelem festivalu Mariem Christou. Jako sólista zde vystoupil přední řecký protopsaltis Grigorios Anastasiou.
Letošní ročník přinesl ještě jedno novum – vůbec poprvé nabídl čistě instrumentální koncert. Hudební duo Jakub Marek (housle) a Andrea Vavrušová (klavír) si připravilo skladby, jež si co do stylu a charakteru snad nemohly být vzdálenější. Postmoderní kusy Arvo Pärta a Jana Dřízala se prolínaly se soundscape composition Slavomíra Hořínky a starobylými byzantskými nápěvy v úpravě Maria Christou. Jak se s nesnadným úkolem dokázali vypořádat, popisuje skladatel a vedoucí katedry skladby na pražské HAMU Hanuš Bartoň: „Zdánlivě neslučitelné hudební světy se výborně pojily díky uvážlivému výběru skladeb, které přes všechny odlišnosti stylu a původu spojoval meditativní a hluboce niterný výraz. K úspěchu přispěly jak přesvědčivé výkony interpretů, tak přítmí v sále – efekt dnes často nadužívaný, ale u tohoto typu programu působivý a funkční.“ Koncert s názvem Hésychasmus – hudba (z) ticha se tak na půdě Lichtenštejnského paláce evidentně vydařil.
Další z hudebních večerů byl věnován Alexandru Andrejeviči Archangelskému, významnému ruskému skladateli, pedagogovi a sbormistrovi, jenž v závěru svého života působil v Československu, kde v roce 1924 také zemřel. Kromě toho, že v českém prostředí není prakticky vůbec znám, měli organizátoři ještě jeden důvod, proč ho zařadit do festivalového repertoáru. Letos totiž uplynulo rovných 170 let od jeho narození. Během koncertu zaznělo deset Archangelského skladeb v podání dvou souborů: jednak mužského sboru chrámu přesvaté Bohorodičky na pražských Olšanech pod vedením bývalého sólisty Hudebního divadla Republiky Karélie Alexeje Klepcina, jednak smíšeného sboru Canti di Praga, vedeného Janem Svejkovským. Obzvláště výkon Klepcinova sboru byl výborný a na zcela profesionální úrovni.
Od ostatních koncertů se konečně poněkud odlišovalo vystoupení mladých a neobyčejně nadaných srbských hudebníků Bojany a Nikoly Pekovićových a Alexandra Jakovljeviće, kteří posluchačům nabídli tradiční srbskou duchovní, ale i lidovou hudbu okořeněnou prvky současné tvorby západní. Hudební trio prokázalo vyspělou techniku, a tak se zdá, že četná ocenění, jichž se už stačilo dočkat, nejsou neopodstatněná. Bojana je uznávanou mistryní hry na tradiční srbské gusle a spolu se svým bratrem Nikolou přišla s novou hudební formou kombinující hru na gusle a harmoniku. Ohlédneme-li se proto na závěr za sedmým ročníkem festivalu Archaion Kallos, musíme konstatovat, že ani tentokrát nezklamal. Naopak je patrné, že jeho úroveň je rok od roku vyšší.
