Moje glosa loučení se starým rokem a přivítání nového nebude tradiční kritikou. Byl bych rád, kdyby to byla hlavně výzva k reakci.
Česká filharmonie a Vídeňská filharmonie – orchestry v něčem podobné, v něčem hodně odlišné. Strukturálně se diametrálně liší podstatou a systémem řízení a ekonomickými možnostmi, umělecky prioritami, zažitým viděním hudby. Jsou si blízké originalitou zvuku, i když s jiným výsledkem, ve světě, kde převažuje univerzalita. Obě tělesa vítají nový rok koncertem. U České filharmonie je mi sympatická silvestrovská předjímka, kterou vytváří symbolický oblouk mezi starým a novým, což může být jedno z mnoha naplnění symboliky obloučku v jejím logu. Orchestry řídily dvě, dovolím si tvrdit, téměř rovnocenné umělecké osobnosti – v Praze Jakub Hrůša, šéf Bamberských symfoniků, a ve Vídni Andris Nelsons, šéf Bostonských symfoniků. Oba spojuje jejich rostoucí mezinárodní renomé, i když pan Nelsons je v tom přece jen dále. V Praze zněla česká hudba, ve Vídni tradičně hudba spjatá tak či onak s tímto městem s akcentem na dynastii Straussů. V Praze prezident chyběl, ale ve Dvořákově síni Rudolfina byla skvělá, skoro domácí atmosféra, ve Vídni byli v sále Musikvereinu dokonce dva prezidenti, atmosféra mi však při sledování televizního přenosu připadala poněkud oficiózní. Oba orchestry hrály výborně, některé plochy byly doslova excelentní. Co se týká dramaturgie, česká neměla chybu, rakouská byla od Nelsonse tak sommeliérsky vyšlechtěná, že se občas ztrácel přirozený život a drive, který jsem v minulosti slyšel třeba u Haitinka, Jansonse, Abbada nebo Mehty.
Andris Nelsons mě zaujal třikrát. Anticipací Beethovenova výročí, sympatickým připomenutím svého studia trubky a novou verzí Radeckého pochodu. Celá desetiletí orchestru, posluchačům po celém světě i novinářům nevadilo, že tradičně znělo aranžmá pro velký orchestr od Leopolda Weningera. Bylo to zručně napsané, efektní a úspěšné. Před časem kdosi orchestr upozornil, že pan Weninger byl za války nacistou. Nuže rozhodli se být korektní, a tak nové aranžmá prý napsal archivář orchestru. Je to samozřejmě jejich „deal“, ale Vídeňské filharmonii bych směřoval dvě otázky: 1. Nemohli zadat takový úkol renomovanému (rakouskému) skladateli, aby podle toho vypadal výsledek? 2. Když takto vymazali Weningera, proč nevymažou z dějin orchestru například období Herberta von Karajana, aby byli zcela korektní a nestranní? Vídeňská filharmonie má svoje stíny nacistické, Česká filharmonie komunistické. Obě tělesa se s tím vyrovnávají dle svých možností a hlubokého přesvědčení.
