Kladu hned na začátku svého textu neodbytnou a strohou řečnickou otázku: Jak je možné, že dnes Leoš Janáček představuje ještě stále pro většinové publikum problém? Nepochybně se teď mezi vámi najdou tací, kteří budou tímto mým zvoláním vyvedeni z míry. Patřil bych mezi ně také; vlastně se divím odnepaměti. Pro mě osobně je Janáček odvěká míza hudebního prožívání i konání. V nadsázce řečeno mé hudební „mateřské mléko“. A nadto módním výrazivem: ve své české umělecké „bublině“ se nesetkávám s lidmi, kteří by se neskláněli před Janáčkovým géniem, bez okolků a protestů. To bych však nesměl mluvit s laiky a cizinci.
Vytyčil jsem si už mnohokrát výše položenou palčivou otázku, která mi nemůže nebýt osobní. Potkal jsem doma i v zahraničí fantastické lidi, jichž si vážím, kteří však pochybují, zda je namístě stavět na piedestal význačnosti Smetanovu Vlast (námitka proti přílišné kulturní specifičnosti), Dvořákova populární díla (protest na adresu takřečené snadnosti tvorby a poslechu) nebo Martinů jako význačného symfonika 20. století (třeba výhrady k přehršli jeho opusů a pociťované neosobitosti jednotlivých skladeb). Toto nakonec dokážu pochopit a sám pro sebe i empaticky „omluvit“. Ostatně je to všechno také oponentura „k věci“. Spojí-li se ony dvě uvedené skupiny – laici a cizinci – vjedno, stane se, že jsou z našich mistrů Smetana a Martinů občas dokonce neznámi (Dvořáka nedovede obejít nikdo); a i to dovedu pochopit. Vyjádření neznalosti, neuznání, či dokonce lhostejnosti vůči Janáčkovi je pro mě ovšem v pravém slova smyslu nepochopitelné. A přesto se děje. Nejtěžší věcí je mi u Janáčka ovšem poměr domácího publika vůči němu, a to především v opeře, tomto v klasice přece vpravdě „populárním“ žánru. Slyšel jsem až příliš často nejen od českých divadelních šéfů: „Nasadíme-li Janáčka, nevyprodáme.“ Nedovedu přijmout. Asi i proto o tom teď píšu.
Čím to tedy je, že Leoš Janáček neuchvacuje masy posluchačů (zcela bez nároků na úplnost)?
Janáček především nastoluje velmi závažná témata – a dokonce i tam, kde mu jde o odlehčení, odlehčuje v nadsázce, satirou či s ironií; nebo je jeho humor natolik poetický či osobitě jímavý, že vlastně rozmlžuje hranici smíchu či pousmání. (Janáčka nelze snadno definovat.) O to by však v té míře nešlo: vážný je i Verdi, Puccini nebo Čajkovskij, autoři z nejpopulárnějších. Janáčkova vážnost je ovšem až příliš reálná, útočí až příliš zblízka, těžko se od ní poodstupuje. Je to vážnost niterná. A co je zajímavé: nikdy to není vážnost patetizující a nadmíru zahušťovaná, „nastavovaná“, člověk se v ní nemůže začít vyžívat, snadno si v ní libovat. V tomto smyslu je Janáčkovo dílo zdravé a nesentimentální; Janáček je prost kýče, zaráží v nás sebeprožívání, které je mnohým návštěvníkům divadel asi tak libé. Nikdo na tohle zřejmě nepoukázal lépe než Milan Kundera.
Ona závažná témata pak diváka a posluchače provokují, popichují. Nenechávají jej stát mimo jako nezúčastněného pozorovatele. Nemůže sedět v divadle, poslouchat Janáčkovu hudbu a bloumat myšlenkami po svých domácích či profesních starostech. Nebo ano? Pak snad jedině schválně, „na truc“ nebo v případě totální absence hudebního i lidského citu. Janáček samozřejmě ke starostem velmi často přivede. Ale skrze svou hudbu, jejím prostřednictvím, nikoli mimo ni nebo zástupně, proto, že nejste zaujati. Janáčkova hudba zneklidňuje a někdy až znervózňuje.
K tomu je však třeba doplnit: nabízí rovněž východiska, samoúčelně a s gustem člověka nikdy nedrtí. Je jí cizí potřeba šoku a perverze. V tomto smyslu se autor sám, opojen možnostmi tvorby německého kolegy Richarda Strausse (mimo jiné Salomé a Elektrou), a jistě tímto směrem i lákán (jak blízko se ocitá v Její pastorkyni!), vyjádřil jednoznačně: umělec má, jak on to vidí, též jisté hranice, určité poslání lidskosti. Ocitám se nyní na tenkém ledě, neboť v umění by z principu (natožpak „autoritou“) nemělo být nic kategoricky zapovězeno, minimálně nic, co fakticky nikoho neničí a nikomu neubližuje. Práh citlivosti je ovšem u každého jinde, mezi tvůrci i mezi příjemci – totéž, co Janáček vyčítal Straussovi (dekadenci), vyčítali jiní Janáčkovi (kvazi naturalismus). Mluvím tu o Janáčkových vlastních názorech v kontextu doby – a o Janáčkovi, jak já jej vnímám. Drásat – ano. Povznést – ještě více, vlastně tím spíše. Je úžasným paradoxem, že tento tvůrce bojovník, umělecký „protestant“ – sociální (útisk žen, menšin, chudých), politický (kulturní i lidský útok např. na německý živel), osobní (celoživotní vymaňování se z nebezpečí rodinného konzervativismu), náboženský (vzdor vůči církevním autoritám, snad včetně té nejvyšší) atd. – v té míře nabízí útěchu. Je to paradoxem o to více, že ne vždy se u něj útěcha prolíná s vyzněním, s posledními takty a tóny díla, ne vždy je takto explicitní; začasté je nabízena po troškách, v malých „buňkách“ oblažující krásy, rozesetých tu a tam, či – v nadsázce vzato – v samém tichu po doznění posledního tónu, v našem vlastním nitru; smírná „kadence s tónikou“ ve smyslu harmonizace lidské výpovědi přicházívá často až v „dozvuku“ skladby. Ale přichází. A někdy přináší Janáček vyrovnanost i jaksi „sobě navzdory“ – vezměte příklad Glagolské mše, díla, jež mělo být svého druhu postulátem profánnosti, a přitom povznáší měrou nebývalou, ovšem jinak, než by byl snad dokonce i autor čekal.
To vše píšu proto, že Janáček často nevyhoví ani těm, kteří touží být celý večer především uklidňováni (či až ukolébáváni), ani těm, již baží po rozrušující senzaci a monstrozitě (týká se i úsporné délky skladatelových děl). V tomto ohledu je dnes Janáček po téměř sto letech od své smrti jistě klasikem. (Jak nepatřičně ovšem toto slovo právě u Janáčka zní!)
Mnohé znalce i „znalce“ dějin hudby a kultury mate také Janáčkova naprostá nezařaditelnost, jeho solitérství. Vzpírá se zcela periodizačnímu pravítku. Bez větší rozvahy by bylo možné říct, že Janáčka skutečně poznáme po jediném taktu (často po jediné době) znějící hudby, v jedné vteřině. Musíme však nutně doplnit: vše signifikantní, co od Janáčka známe a posloucháme, zrálo neuvěřitelná desetiletí. Mezi modernisty 20. století je Janáček zaručeně nejstarší rodem, ale jeden z nejmladších, a to ještě v sedmdesáti, duchem. Odkojen Dvořákem, tvořící paralelně s Bergem, neschopen profilovat jediného hodnověrného napodobitele – takový je jeho rozmach. Jak se v tom vyznat? Co si o tom myslet? „Škatulky“ pomáhají v orientaci – a Janáček nezapadá do jediné… Bývá tak v historiografii hudby „přilepován“ jako „P. S.“ k dějinám romanticko-realistické generace 19. století nebo tlačen do kolonek folklorismu či nacionalismu ve století dvacátém. Ani s Bartókem mu není ve stejné učebnicové kapitole úplně přirozeně. Vzpírá se tomu. Všichni to vědí – a mnohé to dráždí.
Janáček je také velmi osobní. Nemyslím tím jen jistojisté prolnutí jeho vlastních životních představ s postavami v jeho dílech, zejména na poli žhoucí lásky (Janáčkova múza Kamila Stösslová jako přestrojená hrdinka bezmála všech význačných oper). Janáčkova hudba je osobní, aniž bychom o jeho životě a osobnosti cokoli věděli. Doléhá osobním způsobem. Posloucháme-li Janáčkovu hudbu, setkáváme se při tom se svérázným člověkem. Janáček nemůže být vykázán do sféry anonymity. Lidský faktor u něj nelze zapudit. Dovolím si říct: je snad jedním z nejméně abstraktních tvůrců novější doby. Utíká-li se člověk do divadla „před lidmi“, setká se tam – v Pastorkyni, Broučkovi, Kátě, Lišce či Makropulos – s tak vehementním člověčenstvím, že s ním nemůže nevejít v kontakt. Setká se tam však předně s Janáčkem poukazujícím na posluchače samého. A s jeho apelem – neagitujícím a neprvoplánovým, o to však účinnějším. Je to k tomu apel bez oddechu: jeden každý takt hudby je naplněn neodolatelnou silou výrazu a účinku. Janáčkovy opery jsou jedny z nejkratších; delší však úspěšně ani být nemohou, ztratily by svou geniální míru. Provokativně: přitakali byste, že je Janáček autor uměřený? Jak v čem – ale v proporcích zcela jistě. Nebo znáte snad nějaké jeho zralé dílo, u kterého hrozí omrzelost z nepotřebného prodlévání?
Existují také specifické důvody národní – to právě u cizinců. Témata, jež Janáček pro svá díla volí, jsou svou povahou tématy univerzálními. Přesto však trvale upozorňují na skladatelovu národněpolitickou orientaci. Janáček je jednoznačně jedním z nejslovanštějších a (i když tento rámec v Čechách většinou zrovna nemilujeme) i nejvýchodnějších evropských tvůrců. Jeho pravým sbratřencem je Musorgskij. Stačí však s Janáčkem vyjet do Ruska a poznáte, že jeho Taras Bulba zkrátka není tak docela jejich, není Gogolův. Je pro mnohé Rusy vlastně západní (!) nápodobou. Uvědomuji si samozřejmě, že to je teď generalizace, ale tento aspekt Janáčkovy potenciální nezakotvenosti (totiž: není v pravém slova smyslu doma ani na Západě – tím spíš ne v takové Americe –, ani na Východě) zužuje rámec jeho možné popularity. Nadto Janáček není vpravdě ani výslovným Čechem (v tom smyslu, v jakém jím je třeba Dvořák nebo Smetana – Čechem z Čech), nýbrž Moravanem, a nakonec vlastně ani Brňanem (byl v Brně vlastně toliko celoživotním přistěhovalcem). Janáček je prostě Janáčkem, sám sebou, nezařaditelný, svojský, jedinečný. Tím však rozdělující: milujete ho, nebo ho neumíte pojmout – snad jako jakéhosi podivína. Tak byl také celý život vnímán a označován.
Ona východní kulturněpolitická angažovanost (která – díváme-li se na věc z dnešního úhlu pohledu – mohla nakonec přece jen zůstat dokonale „košer“ levicová, neboť se Janáček naštěstí nedožil roku 1948) je dnes, přiznávám, velký propagační problém, domáhá-li se západní prostředí v jeho dílech hlubšího ponoru a pochopení. Třeba onen fantastický Taras Bulba, pro mě jakási „vlajková loď“ Janáčkovy symfonické geniality vedle bryskní a brilantní (ale také provozně nákladné, a tudíž obtížněji plánovatelné) Sinfonietty, se nepoddává vůbec snadno vysvětlujícímu výkladu. Jeho „apoteóza slávy ruského lidu“ – jak k té se v americkém či britském kontextu postavit, dnes jako i včera? Totéž u Glagolské mše – jak v Paříži, Washingtonu či na druhé straně v Moskvě vysvětlit, že to není mše ruská, ale přece k Rusku či aspoň k našim s Ruskem shodným kořenům (podobně jako onen Taras či Káťa Kabanová) vzhlížející – ale zase nikoli nekriticky? (Ostatně toto je také problém praktický, když impresáriové protlačují do Glagolské nebo do Janáčkových oper téměř automaticky ruské pěvce, kteří se nehodlají nebo neumějí vzdát své rodilé výslovnosti na místě, kam nepatří.) Jsme vlastně u problému kulturní identity, která se ale neprojevuje zdaleka jen v nyní diskutované cizině. Satirické výpady „do vlastních řad“ ve Výletech pana Broučka, tématu, které má jistě potenciál domácího ochotného přivlastnění, znesnadňují svou kritičností až sžíravostí identifikaci městského operního diváka se „svým“ autorem. Ostatní opery jsou pak tematicky ani ne tak vzdálené, aby se k nim náš divák mohl vztahovat na „mytický“ (či „antický“) způsob, ani dostatečně blízké, aby se ocital v kruhu sobě přímo vlastním. Výjimkou budiž městská (a vlastně i dostatečně mytická) Makropulos, která však zase v té míře „kouše“ svou příkrostí a strohostí, že (na rozdíl od prostší Pastorkyně, lyričtější Káti či poetičtější Lišky) nikdy asi neaspirovala na oblíbenost.
Posledně zmíněné tři nejznámější Janáčkovy operní opusy mě však, aspoň jak se domnívám, přivádějí k meritu naší probírané potíže. Navzdory všem bodům uvedeným výše je hlavní překážkou Janáčkově popularitě jistě Janáčkova hudba sama.
Janáčkova hudba je totiž z nejsvéráznějších autorských jazyků světa. Na první poslech (jenž je nakonec stále tím zásadním, rozhodujícím momentem, který podmiňuje oblibu či antagonismus u posluchače) vypjatá, neuhlazená, drásavá, neklidná, zcela jistě naléhavá a ještě jistěji neočekávaná. Janáček nás trvale překvapuje. A přitom nelze nikdy říct, že to, co skladatelsky provádí, je násilnické či anarchické. Janáček si během desetiletí svého zrání, kdy se v něm vařil svár mezi úctou k některým romantickým vzorům (a neúctou k jiným – je to nejlépe vidět na vzývání Dvořáka na jedné straně a tepání Smetany a wagnerovské linie na straně druhé) spolu s tvrdohlavou umanutostí ve vlastních tendencích a zásadách, vypracoval takřka neomylnou osobní logiku kompozice. Kadlub jeho tvoření byl nakonec ustavičně tak žhavý nepřetržitým celoživotním rozněcováním všeho druhu, odborným i lidským, že cokoli se v něm v posledním údobí svého života rozhodl uhníst, dopadlo fantasticky. Vír jeho hudebních představ a jeho tvoření se v posledních letech stáčel neochvějně do centra nejvyšší působivosti – a my jsme dnes strháváni s sebou. Mívám zde přímo onen zvláštní pocit, že na co Janáček sáhl, snad i s menším rozmyslem, oslovuje a uchvacuje. Jeho jazyk je však pochopitelně velmi hranatý. A někdy se mi zdá, že bylo snad přímo Janáčkovým uměleckým vyznáním zobrazovat ve svém díle svár skutečnosti tak, že jeho hudba se bude vždy obtížně hrát i poslouchat. Svou neočekávaností a příležitostnou estetickou a technickou nevyzpytatelností v nás Janáček ubíjí jakýkoli náznak letargie a staví před nás neustále výzvu k zostřené pozornosti.
Janáčkův hudební jazyk se nepoddává vůbec snadno ani prakticky, technicky. Jeho skladby se zásluhou své nevyzpytatelnosti obtížně hrají a zpívají, je třeba do nich mnoho investovat, a i tak ne vždy odmění pocitem hladkého zvládnutí. Znám (zejména mezi pěvci) mnoho interpretů, kteří se Janáčka zříkají, protože se jim jeví pro jejich hlas „násilnickým“. Nejsem toho názoru, myslím si, že Janáček se dá zpívat bez ztráty působivosti velmi lyricky a jeho specifickou kantilénu lze při zvýšeném úsilí zvládnout tak, že se pro zpěváka stane „zdravou“. Že je ovšem opravdový oříšek na to přijít, nepopírám. V operní cizině klade překážku skutečně bytostnému přivlastnění Janáčkových oper a kantát nakonec jeho rodný jazyk sám – čeština. To, co je nám jedním z nejhlubších důvodů Janáčkovy geniality, jeho smysl pro slovo a jeho výstižné, stručné, a přitom navýsost poetické použití (jaké potěšení skýtá „pouhá“ četba Janáčkových fejetonů!), zůstává cizinci (neprokouše-li se ohromnou pílí ke zvládnutí našeho jazyka, jako to přece jen dokázali Charles Mackerras, John Tyrrell a mnozí další) zahaleno. Uvádím to z toho důvodu, že tyto technické výzvy často ovlivní nakonec i posluchačovu recepci. Bylo by třeba pozorně prozkoumat, kolik z oné pověstné „neučesanosti“, „hranatosti“, či dokonce agresivity (!) Janáčkovy hudby posluchač vnímá zkrátka proto, že provedení, které slyší, není z nejdokonalejších.
A nyní něco podstatného: Procházím-li pozorně, co jsem dosud napsal, zjišťuji pozoruhodnou věc – všechny ty zmíněné překážky, které snad brání Janáčkovu všeobecnému přijetí do kruhu nejoblíbenějších skladatelů, jsou pro mě osobně a jistě také pro mnoho z vás vlastně těmi nejúžasnějšími kvalitami; ztělesňují to, čeho si nanejvýš cením na umění obecně: náročnost, stimul pro přemýšlení a hlubší prožívání, nabídku východisek z osobních i společenských otázek (tedy alespoň náznaků odpovědí na ně), vyrovnanost, jedinečnost nezaměnitelné osobní výpovědi, „nesení kůže na trh“ ve společenském smyslu, autentické těžení maxima kvality z rodné půdy… Problém, který jsem se pokusil v tomto náčrtu vytyčit a následně pomoct definovat, tedy, jak se zdá, není problém Janáčkův, nýbrž problém obecnější, konkrétně na Janáčkovi zcela nezávislý.
Ostatně Janáček není mezi skladateli zdaleka jediný, kdo se ocitá již docela pevně ve sféře profesionálního uznání (v tomto smyslu povětšinou i v zahraničí), ale stále jako „kuriozita“ v takzvaném „mainstreamu“. Estetikové a kulturní činitelé „jeho“ první republiky, ale neméně také pozdější doby komunismu, se domnívali, že se Janáčkova hudba svou moderností a „pokrokovostí“ (jak aspoň ti druzí ustavičně hlásali) stane svérázným, ale univerzálním ztělesněním pocitů „moderního“, respektive (na Východě) posléze „socialistického“ člověka. Takhle plakátově se to ovšem nikdy stát nemělo – a ani nemohlo. Uměleckým hlasem člověka obecně však Leoš Janáček vždycky byl – a též navždy zůstává, alespoň toho člověka, který je ochoten se vystavit razantní umělecké výzvě a nezabydlet se toliko v okruhu pocitů, které sám sobě dovolil důvěrně znát, a názorů, jež se velmi nerady srovnávají s nezařaditelností a svérázností – s jinakostí.
Janáček nám tak ukazuje ošidnost popularity v umění vůbec. Dovede-li se kdy množství lidí zbavit všech myslitelných názorových i citových předsudků, bude Janáček jedním z nejpopulárnějších tvůrců všech dob.
Řečnicky jsem začal, řečnicky jsem také skončil.
(Autor je šéfdirigentem Bamberger Symphoniker, hlavním hostujícím dirigentem Philharmonia Orchestra a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie)
