Když jsem 9. září navštívil tiskovou prezentaci festivalu Moravský podzim (původně se jmenoval Mezinárodní hudební festival Brno; založen v roce 1966), nemohl jsem se zbavit myšlenky, že musím napsat alespoň krátkou úvahu.
Několik desetiletí plul brněnský festival v podstatě v proudu českých univerzálních festivalů klasické hudby. Sice kvůli omezeným finančním možnostem byl sice na chvostu exkluzivní rodiny, ale filozofií se moc nelišil například od Pražského jara. Všechny v českém měřítku velkokapacitní festivaly se snaží o kvadraturu kruhu – uspokojit majoritu, mít vyprodané sály a přitom nerezignovat na progresi. Jistoty doplňují dramaturgickými lahůdkami, novinkami, snahou o překvapení. Ne vždy to dopadne pozitivně a ne vždy je jasná hranice. Rozpočet pak rozhoduje o míře „hvězdnosti“. (V tomto směru jednoznačně dominují Pražské jaro a Dvořákova Praha. Ne vždy se však „hvězdnost“ potvrdí.)
Po převzetí Moravského podzimu se vedení Filharmonie Brno rozhodlo jít opačnou cestou, proti hlavnímu proudu. Možná to bylo z nutnosti, protože rozpočtu Pražského jara nebo Dvořákovy Prahy těžko někdy dosáhne, ale ambicí brněnského festivalu je propojovat hudební světy, nabízet zajímavou hudbu 20. století, současnosti i klasickou klasiku. (Určitá míra hvězdnosti bude však přítomna i v Brně – Simon Trpčevski, Colin Currie, účast skladatelů Erkki-Sven Tüüra, Justè Janulyté, Van der Aa.) To vše ale v relativně špičkové interpretaci. Takový koncept by mohl připomínat pražské Struny podzimu, ale oba festivaly jdou jinými cestami. Mimo jiné i tím, že zatímco u Strun podzim se zastoupení hudby, kterou bychom mohli včlenit do klasického světa, zmenšuje, pro Moravský podzim je tento hudební svět základním pilířem. Je mi sympatické, že se u nás etabluje velký festival (20 projektů se uskuteční mezi 3. až 16. říjnem), pro nějž není experiment jen doplňkem. Možná je to riziková cesta, ale odvaha pořadatele je mi sympatická. Nějak si neumím představit, že by pražský velký festival bojující o posluchače nabídl například Visions de l´Amen Oliviera Messiaena nebo klavírní recitál s „obskurní“ dramaturgií Nietzsche – Liszt – Tolstoj – Pasternak – Skrjabin… Navíc Moravský podzim v duchu své historie pořádá na rozdíl od konkurence hudebněvědné kolokvium. Symbolicky pak působí rámec festivalu, kdy na počátku se Česká filharmonie, slavící 120 let, představí coby ideální strážce české tradice (Suk – Janáček – Dvořák), konec bude na bedrech Filharmonie Brno, jež slaví v této sezoně šedesátku a která bude mít snad už v roce 2017 konečně svůj nový, supermoderní sál, a její program je jakoby pohledem do budoucnosti (Debussy – Tüür – Stravinskij).
„Program letošního ročníku by se z velké části dal nadepsat jako HUDBA +, proto jsme mu přiřkli přívlastek multimediální. Zdůrazňujeme tím snahu hledat nejrůznější souvislosti mezi hudbou a dalšími uměleckými obory,“ vysvětlil dramaturg Filharmonie Brno a festivalu Moravský podzim Vítězslav Mikeš. Rozhodně není náhoda, že byl tento hudební festival oceněn mezinárodní porotou a získal značku EFFE 2015–2016. Přál bych Brňanům, aby „svůj“ festival vnímali nejen jako multimediální, ale i jako mimořádný!
