Kubelíkův život v Anglii a USA a rozsah jeho průkopnické práce v těchto zemích jsou však u nás obecně méně známé. Kubelík měl k Anglii bezmeznou náklonnost, ale neměl tam vždy na růžích ustláno, i když po materiální stránce byl jako dirigent mezinárodního renomé zajištěn.
V době, kdy začal plánovat svůj odchod z Československa, byl již v Británii znám; před druhou světovou válkou tam dirigoval na dvou turné Českou filharmonii a v roce 1946 dirigoval na dvou koncertech v Londýně Symfonický orchestr BBC (v lednu v Dvořákově Sedmé symfonii, v listopadu v britské premiéře Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů). Na obou koncertech udělal výborný dojem a brzy měl vlivné přátele mezi britskými hudebníky a v BBC. Julian Herbage, který pracoval v BBC v letech 1927–1946, tehdy prorocky napsal: „Jeho vyčerpávající znalost partitur, jeho kontrola orchestru a úžasná energie a nadšení jsou kvality světové třídy, a až dosáhne na pódiu o něco více vyrovnanosti, bude se jistě řadit mezi největší světové dirigenty.“
Na doporučení legendárního Bruna Waltera, jehož asistentem byl Kubelík na Salcburském festivalu v roce 1937, se pak s ním v listopadu 1947 spojil slavný impresário Rudolf Bing, dlouholetý generální ředitel opery v Glyndebourne a jeden ze spoluzakladatelů edinburského festivalu. Bing, který nevěděl nic o dirigentově plánu opustit vlast nadobro, ho pozval, aby v srpnu 1948 dirigoval v Edinburghu Dona Giovanniho. Jednání postupovalo rychle: „Byla to vždy moje oblíbená opera a na provedení se velice těším,“ napsal Kubelík Bingovi začátkem února. „Zdá se, že můj osud je spojen s touto operou…“ Podepsanou smlouvu zaslal Bingovi 28. února 1948 – tři dny po osudném komunistickém puči.
Čtyřiatřicetiletý dirigent přiletěl do Londýna 17. července 1948 se svou ženou, houslistkou Ludmilou Bertlovou, a malým synem; o svém plánu zůstat v cizině se zmínil ženě až po odletu. Po třech týdnech zkoušek v jihoanglickém Glyndebourne a dvou týdnech s orchestrem v Edinburghu tam následovalo devět představení. Inscenaceslavila velké úspěchy: podle Richarda Capella v Daily Telegraphuto byl„triumf divadelnictví, ve kterém se podařilo úspěšně překonat téměř všechny notoricky známé obtíže díla“. Kubelík získal jak ovace publika, tak chválu kritiky: „Don Giovanni v King’s Theatre pod taktovkou Rafaela Kubelíka, s Royal Philharmonic, bylo vcelku to nejzábavnější a nejpřesvědčivější představení, jaké jsem slyšel a viděl za dlouhou dobu,“ napsal tehdejší nejznámější britský kritik Ernest Newman v listu Sunday Times. Na edinburském festivalu vystoupil dirigent ještě šestkrát (1949, 1952, 1957, 1961, 1966 a 1968).
Brzy měl naději stát se šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC (tehdejší šéfdirigent sir Adrian Boult musel odejít po dosažení důchodového věku). Na seznamu kandidátů byli kromě Kubelíka tak vynikající osobnosti jako například Bruno Walter, Fritz Reiner, Eduard van Beinum, Eugen Goosens, John Barbirolli a Malcolm Sargent. V BBC byly ale do Kubelíka a jeho vize vkládány velké naděje. Vzhledem k tomu, že patřil ke světové dirigentské špičce, měl však tehdy řadu závazků, včetně Austrálie, USA, Holandska a Skandinávie, a chtěl nastoupit až v roce 1950. V listopadu 1949 dirigoval také Chicago Symphony Orchestra; úspěch tří týdnů abonentních koncertů pod jeho taktovkou vedl k nabídce místa šéfdirigenta tohoto orchestru.
Kubelík se údajně vždy chtěl usadit v Anglii a měl v úmyslu přijmout nabídku BBC. Zasáhnul však osud a v prosinci 1949 ji dirigent s lítostí odmítl. Podle záznamu telefonického hovoru s ředitelem hudebního oddělení BBC Steuartem Wilsonem Kubelíkova žena, jejíž zdravotní stav nebyl dobrý, a která prodělala mnoho operací na noze, utrpěla ošklivý pád; chtěla zůstat v USA, „neboť dávala přednost americkému klimatu a tamějším podmínkám“; dnes si už stěží dovedeme představit tehdejší pověstné londýnské mlhy, a pět let po válce byly potraviny v Anglii ještě stále na příděl. Kubelík byl své ženě zcela oddán a považoval za svou povinnost jejímu přání vyhovět. Přijal proto opakovanou nabídku chicagského orchestru (od října 1950), i když měl vůči BBC velký pocit dluhu.
Od začátku svého angažmá v Chicagu však trpěl ostrým jazykem kritičky listu Chicago Tribune. Claudia Cassidy – nechvalně známá pod přezdívkou „Acidy Cassidy“ (vitriolová Cassidy) – byla nejpověstnější kritičkou v dějinách deníku: „Šla jako královna a svět se klaněl,“ napsal o ní již v roce 1956 Bernard Asbell. V Chicagu, kde psala o hudbě, divadle a baletu po sedm desetiletí, měla nesmírný vliv (dodnes tam existuje Claudia Cassidy Theater, pojmenované na její počest rok po její smrti ve věku 96 let). Její skandální recenze dělaly nebo ničily kariéry, i když mnozí považovali její vkus za přízemní a její výroky o moderní hudbě i dnes šokují (třeba o Bartókově Hudbě pro smyčce, bicí a celestu se vyjádřila, že to bylo „komerční dílo vzniklé jen pro peníze“).
Pouze ukázka, celý článek naleznete v: HARMONIE 05/2014
