„Ten Rak – ten umí snad všechny akordy v republice…!“ hodnotili prý kdysi s uznáním folkoví bardi ohromující vystoupení kytaristy Štěpána Raka na festivalu Porta. Jeho účinkování na tomto fóru bylo jedním z charakteristických vybočení ze světa klasiky, jemuž se trvale vymyká, k němuž však současně stále touží patřit. Podobným vybočením byl i jeho narozeninový a vánoční koncert v pražské Lucerně 21. 12. Spíše než klasický program, v němž by šlo o dramaturgii či o interpretační finesy, to byl společenský večer plný hitů, muzikantské pospolitosti, krásných slov a velkých emocí. Mimořádný večer silné působivosti, oslavné setkání, show – ale naštěstí umírněná.
Štěpán Rak zdaleka nehrál po celou dobu. Když ano, pak svým nezaměnitelným stylem, který vás při zavřených očích dokáže pěkně ošálit – máte dojem, že hraje několik kytaristů, a on zatím obstará všechen ten bohatý zvuk díky své osobité technice jen sám jediný. Dnes už hraje výhradně pouze sebe, jiné autory ne. Zazněly některé jeho kompozice programní či zvukomalebné; před závěrem jedna, která vrcholí neuvěřitelně bohatým sólovým zachycením orchestrální partitury Smetanovy Vltavy, kde je těch rozličných akordů v komplikovaných modulacích skutečně mnoho.
Rak je mág, autor, interpret, virtuos, pedagog i showman, přítel trampů i hudebníků ve fraku, jedinečná osobnost renesančního záběru a neuvěřitelné neutuchající energie a výdrže, člověk stejně tak uznalý jako potěšený zájmem, přízní a uznáním, stále až málem kýčovitě pozitivně vyzařující. Ve výsledku připravil s Alfredem Strejčkem, jemuž patřil hlas skrytého moderátora, mimořádně dlouhý a stejně mimořádně napěchovaný čtyřapůlhodinový večer. Pogratulovat mu slovem i hudbou přišlo na pódium široké spektrum dalších osobností a celebrit od hereček Dagmar Havlové a Hany Maciuchové a moderátorky Kamily Moučkové přes písničkáře Jaroslava Hutku po Pavla Šporcla, Jitku Hosprovou, Wihanovo kvarteto a Pražské kytarové kvarteto, od hudebního podnikatele Karla Vágnera přes oba vlastní syny až po ministra kultury Daniela Hermana. Poselkyním umění mluveného slova zahrál, s hudebníky si po jejich příspěvcích společně zahrál.
Hrát dovede Rak procítěně i s obrovskou vervou, jemně i zběsile, intimně i okázale. Hraje bez not a bez zábran, improvizuje. Že opravdu nejde v prvé řadě o interpretační detaily, ale o něco úplně jiného, ovšem také důležitého, charakteristicky ilustroval přístup Pavla Šporcla, který lehkým pokrčením ramene a úsměvem dal nenápadně najevo, že dolaďovat své modré housle podle Rakovy kytary nebude, že to nestojí za to, který však stejně upřímně dal najevo úctu a lásku…
Hranice klasické hudby přesahoval program neustále (i tím, že všichni hráli přes zesilovače), hranice vzácných hodnot nikoli. Takové momenty, kdy rozdíly mezi žánry snadno překryje hloubka a závažnost toho, co se hudbou i vedle ní sděluje, umí podtrhnout jak Spirituál kvintet, tak Hradišťan. Oba legendární soubory přispěly velkými plochami, oba nadchly strhujícím muzikantstvím. K silným okamžikům večera proto patřilo, když celá Lucerna spolu s nimi dojatě polohlasem zpívala. A nejsilnějším okamžikem bylo, když Soňa Červená, která už přece dlouho nezpívá, civilně zpívala za kytarového doprovodu před samým závěrem Tichou noc. Německy a česky. Legenda, která neváhala vyjádřit podporu čerstvému sedmdesátníkovi, solitérnímu profesoru kytary na AMU a fotografovi, který se sice do programu Pražského jara kvůli své nezařaditelnosti zřejmě opravdu nikdy nedostane, který však přesto k české hudbě patří. Získává jí body v cizině, vnáší do ní nenapodobitelné vůně a lidem nabízí bezbolestné setkání s ní.
