Pokud jste otevřeli minulé vydání HARMONIE, zřejmě vám neunikl rozhovor s Janem Martiníkem a Davidem Marečkem o jejich (a samozřejmě především Schubertově) Winterreise. Záměrně jsem si mezi dokončením rozhovoru a prvním poslechem nahrávky naordinovala několik týdnů bez Zimní cesty. Ucho někdy slyší, co mu radí mozek a obzvlášť po rozhovoru, který je pro novináře lidsky příjemný a informačně i názorově obohacující, není od věci vytvořit si odstup. Ale po několikerém poslechu se mi čím dál víc vybavovalo Martiníkovo „Uniká nám, jak jsme zrychlili čas“. Právě práce s časem si totiž zaslouží pozornost při poslechu jedné z mnoha nahrávek Schubertova cyklu za poslední roky.
Málokteré dílo poskytuje tolik prostoru pro srovnávání jako Zimní cesta, a to nemusíme mluvit o nedotknutelném Dietrichovi Fischer-Dieskauovi, pro mě nedostižně originální a uhrančivé Brigitte Fassbaender nebo o velkých písňových interpretech posledních dekád, jakými jsou Thomas Quasthoff nebo Ian Bostridge. Stačí se ohlédnout zpátky k roku 2010 a zaplaví vás několik desítek nahrávek (podtržítko u Jonase Kaufmanna – SONY, 2014 – a Matthiase Goerna – Harmonia Mundi, 2014) a nastavíme-li si pomyslnou stopku až na začátku roku 2017 pro srovnání opravdu současných interpretací, vychází mi jako nejzajímavější trojice Mark Padmore, David Greco, Bo Skovhus.
Marku Padmorovi se bohužel nepovedlo zopakovat to, co před devíti lety, kdy s Paulem Lewisem nahrál Winterreise se zvukovou křehkostí a lyričností, za kterou získali Grammy. Na své druhé Winterreise (Harmonia Mundi, 2018) sice za doprovodu fortepiana Kristiana Bezuidenhouta hledá dobově autentické pojetí, ale výsledkem je rovný, subtilní až mdlý hudební proud a bohužel je znát i posun v čase a Padmorův věk. I australský barytonista a specialista na starou hudbu David Greco (ABC Music, 2018) evidentně hledá autenticitu (doprovod Erin Helyard opět na dobový nástroj), na druhou stranu na některých místech svévolně zachází s rytmem, s délkou not, používá scestné melodické zdobení, a vůbec dělá všechno pro to, abyste se při poslechu soustředili na spoustu povrchních detailů, jen ne na obsah. Dánský barytonista Bo Skovhus (Capriccio, 2017) se vydal opačným směrem a nahrál s klavírem (Stefan Vladar) celkově hodně svižné, zemité a civilní pojetí cyklu, ostře pointovanou verzi pro dnešní dobu.
A kde v tomhle mém soukromém žebříčku stojí Jan Martiník, citlivě doprovázený Davidem Marečkem? Po několika desítkách proposlouchaných hodin můžu s klidným svědomím říct, že vysoko nad zmíněnou trojicí posledních dvou let. Opojnost Martiníkova technicky dokonalého hlasu a dechu tady nemá konkurenci, působí dojmem nekonečně rozpínavé veličiny, co do rozsahu, dynamiky i objemu. Nepotřebuje ve Winterreise hledat nové úhly pohledu jako výše zmínění kolegové, vymezovat se vůči předchůdcům, lišit se. Ve většině písní si dává načas, s vnitřní trpělivostí a v důvěře ve váhu slova se plnokrevně a často až starosvětsky pokládá do vokálů, poctivě modeluje každé slovo (Mein Herz, in diesem Bache erkennst du nun dein Bild? – v závěrečné strofě Auf dem Flusse uslyšíte jedno z nejomamnějších ch v dějinách písňové literatury, slibuju), na druhou stranu dokáže přiostřit tempo i výraz, ale ne na úkor kultivovaného tónu. Nadto vládne přirozeným vypravěčským talentem, díky kterému navzdory všemu výše zmíněnému zní současně, takže by mě nenapadlo srovnávat jeho interpretaci se starými mistry klasické písně (ale spíš třeba s charismatem Charlese Aznavoura nebo Leonarda Cohena). Poslechněte a posuďte sami.
Jan Martiník – bas, David Mareček – klavír. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 3/2017. Vydáno: 9/2018. TT: 71:27. DDD. 1 CD Supraphon SU 4243-2.
