Když mi v pátek 7. října zavolal dramaturg edukací České filharmonie Petr Kadlec a pozval mě na večerní koncert do Dvořákovy síně Rudolfina s lákadlem jménem Čhavorenge, ihned jsem nabídku přijal. Chtěl jsem pochopit pojem, který je v této době tak hojně medializován. A proč je Česká filharmonie na spolupráci s romskou mládeží tak hrdá.
Zpočátku jsem byl překvapen, že první část večera byla svérázným „výchovňákem“, tedy zprostředkování hudby pomocí verbálních a hudebních postupů. Tradiční scénář byl však díky kreativitě tandemu Petr Kadlec (moderátor) – Marko Ivanović (dirigent, speaker) tak živý a poutavý, že bylo radostí sledovat sondy do Smetanových symfonických básní Blaník, Vyšehrad a Z českých luhů a hájů. Oběma mladíkům se navíc podařilo publikum aktivovat, takže z toho byla neobyčejná půlhodina. Pod poněkud tajuplným názvem Česká studentská filharmonie se skrývali hudebníci různého věku (u některých se mi zdálo, že mají svoje studentská léta za sebou☺), studenti pražského hudebního gymnázia, Pražské konzervatoře, AMU a členové Orchestrální akademie České filharmonie. Úryvky ze Smetanovy geniální partitury zvládli dobře a odvedli velmi slušný výkon. Hlavní zásluhu na tom však měl inspirativní dirigent, jehož nadšení se přeneslo i na členy orchestru, takže někteří možná překročili svůj stín.
Sympatický výkon podal orchestr i v odlehčené druhé části večera, kde ovšem byla veškerá pozornost upřena na Idu Kelarovou a sbor Čhavorenge, který tvoří Romové ze různých koutů Česka a Slovenska. Jak paní Kelarová proměňuje několik desítek romských duší je neuvěřitelné! S něčím takovým jsem se v životě setkal jen výjimečně. Bohužel prostor, který byl jim dán, nebyl velký, takže na konci jsem se kromě pocitu nepromarněného večera nemohl zbavit myšlenky, že bych chtěl tuto formaci slyšet celý večer, a to v poněkud mnohotvárnějším repertoáru. Autorem převážné části romské muziky byl Desiderius Dužda, vynalézavý skladatel, jenž zručně syntetizuje rómskou hudbu s jazzem a pop music. Náznaky původní romské hudby pak přinesly finální čardáše, které vzbudily v publiku očekávaně největší nadšení. Pro mě byly však zajímavější tklivé halgato malého Jožko Kotlára a expresivní Bašavahas giĺavahas v podání Oto Bundy… a samozřejmě stále ještě sugestivní hlas Idy Kelarové.
Varhanní empora nesvítila jen barvami dívčích sukní Čhavorenge, ale i spontánním pohybem, nadšením a radostí. Na závěr se k nim přidal mládežnický sbor „gádžů“ ze Šluknovska a Ústeckoorlicka (sbormistryně Kateřina Millerová), potvrzení dávné pravdy, že hudba je univerzální jazyk komunikace. Pořadatelská Česká filharmonie odvádí úctyhodnou práci!
