Národní orchestr mladých Spojených států amerických je poměrně mladý projekt. Sezvání těch nejlepších mladých hráčů z celé země ve věku mezi šestnácti a devatenácti ke společnému letnímu soustředění, k práci s vynikajícími umělci a k turné po skvělých místech, kde se po světě konají koncerty, si před pouhými několika málo lety poprvé předsevzala newyorská koncertní síň Carnegie Hall, která tak přidala další do svých vzdělávacích programů. V roce 2013 se uskutečnilo první turné. Po Rusku, USA, Británii a Číně mohla plody tohoto záměru posoudit letos v létě poprvé kontinentální Evropa – a poslední červencové pondělí tedy i Praha.
Smetanova síň byla zcela zaplněna, pochopitelně ze značné části mezinárodním prázdninovým turistickým publikem, ale výjimečnost večera byla zřetelná – mladí Američané byli evidentně doprovázeni dospělými krajany a přitáhli určitě i některé pražské Američany a dirigent Valerij Gergijev, kterého se organizátorům mládežnického tělesa daří každoročně získat, byl magnetem i pro pražské Rusy.
V orchestru tvořeném pestrou směsicí barev pleti panovala při příležitosti posledního koncertu zámořského turné nejen jasná umělecká pohoda, ale v čase mimo hudební program i zřetelně kamarádská a zároveň nostalgická nálada loučení. Focení „selfíček“ objímajících se dvojic na dirigentském stupínku se secesním sálem v pozadí trvalo během přestávky téměř nepřetržitě, pravé středoškolské rušno bylo však nejen na pódiu, ale i na chodbě kolem šaten orchestru. Během hry ovšem orchestr prokázal mimořádně vysokou míru téměř profesionální kázně, zaujetí, technické zdatnosti, souhry a umělecké empatie.
Jasným favoritem a vrcholem programu byla Prokofjevova Čtvrtá symfonie. Dílo přímočaré, i když svou kaleidoskopickou formou posluchačsky hůře uchopitelné. Dílo bez tak jasných témat a kontur, jaké má třeba symfonie pátá, dílo rozbíhavé, obecně málo hrané, ale v tomto provedení strhující. Jestliže kouzelně zvukově vydařené Faunovo odpoledne a pak Italskou symfonii, znějící přece jen s určitými tušenými limity virtuozity, dirigoval předtím Gergijev s pověstným párátkem v prstech pravé ruky trochu formálněji, u Prokofjeva je už odložil a plně pustil uzdu svému sugestivnímu vedení, charakteristickému náročnými nesmlouvavými pohledy, celkovou naléhavostí, přesným sledováním a vynucováním proměn, jemnými rychlými návodnými pohyby prstů i nervním potřásáním rukou.
Valerij Gergijev je typem dirigenta – a umělcem takového renomé – že pro mladé hráče (i pro publikum) nemůže nevyzařovat výjimečné fluidum. Jistě že mu někdo orchestr připravil a že s ním pracoval až v samém finále. Jistě že jde v jeho pověstně nabitém programu jen o jednu z řady položek. Jistě že budí kontroverzní reakce svou podporou současného ruského režimu. Přesto má jeho účast na americkém projektu nejen obrovskou symboliku mezinárodního porozumění, ale i mimořádnou uměleckou váhu. Proto měl pražský večer i přes nezávaznost letního období svou výjimečnost, která by neměla v historii tuzemského koncertního dění zapadnout.
Zahrát si v Carnegie Hall je snem každého hudebníka. V 60. letech hrozilo její zbourání. Vznikalo Lincolnovo centrum a v novinách se psalo, že se přece v New Yorku nemůže najít tolik lidí, aby zaplnili Carnegie Hall i novou koncertní síň v Lincolnově centru. Sál z konce 19. století byl dán do prodeje, ale našlo se naštěstí pár lidí, kteří se domnívali, že by se měl zachránit. A houslista Isaac Stern, po němž se dnes jmenuje hlavní koncertní prostor, dostal skvělý nápad: pohnout starostu New Yorku k tomu, aby koupilo Carnegie Hall město. Že by z ní mohlo být především místo pro hudební vzdělávání. Demolici památné budovy se podařilo odvrátit. V historii města je to první budova, která byla zachována z důvodů historické důležitosti. Nakonec se ze síně stala newyorská pamětihodnost.
Chce být a také je jednou z hlavních hudebních institucí Spojených států. A tak je logické, že nový ředitel Clive Gillinson přišel před několika lety s myšlenkou, že by bylo logické, aby se stala domovem orchestru mladých – aby iniciovala a zaštítila něco, co v USA dosud chybělo. Sám kdysi hrál v Britském národním orchestru mladých na violoncello a považoval to za skvělou zkušenost. Hlavní prioritou Carnegie Hall je v současnosti vzdělávání. Vytvoření zázemí pro národní orchestr tedy plně odpovídá edukačním programům, které zde vykrystalizovaly. Podle slov hlavního koordinátora orchestru Douglase Becka ovšem nejde jen o to, že takto mohou posloužit stovce studentů; současně z New Yorku odchází vzkaz všem ostatním, že se v mládežnických tělesech na úrovni států, regionů či měst napříč celou zemí realizuje skvělá věc.
O účast v NYOUSA je prý obrovský zájem. Pražský koncert dal jasně najevo, že je tento orchestr zvládnutým a smysluplným projektem. Náročný repertoár zněl s pověstnou jiskrou vlastní jen orchestrům mladých. Bylo přitom zřetelné, že jde o špičkový výběr hudebníků, jejichž osobní vklad ještě umělecky i společensky posvětil jeden z nejdůležitějších dirigentů současnosti.
