Sedmadvacet růží. Přesně tolik květin, kolik je Verdiho oper, tedy počítáno i s Requiem. Na lůžko ve světnici rodičů v jeho rodném domě ve vesnici Roncole je i letos, jako každý rok, položili 27. ledna členové společenství, které si říká Klub sedmadvaceti.
Club dei 27 – Appassionati Verdiani Parma. Nápis obkružuje tři notové linky s prvními dvanácti tóny jeho nejslavnější melodie, sboru z opery Nabucco. Na celofánu kryjícím rudé květy jsou takové kulaté štítky celkem tři. Překládám si jejich původce jako Verdiovské nadšence, Verdiho příznivce. Je jich přesně sedmadvacet, jsou to samí muži, sídlí v nepříliš vzdálené Parmě, bývalém centru vévodství, a pouť do rodiště svého Mistra podnikají od roku 1958 nejen v lednu, kdy se připomíná jeho úmrtí, ale také na podzim.
Hnědý, doširoka rozložitý nevysoký bizarní dům stojí u hlavní silnice, která prochází obcí, v nezměněné podobě už víc než dvě století. Giuseppe Verdi se tu narodil 10. října 1813 do chudých poměrů rodiny hokynáře a hostinského. Jen o několik měsíců dřív se v Lipsku narodil Richard Wagner. Generační souputník. Zřejmě se nikdy nepotkali. Verdi – realista i romantik – hudbu svého soka studoval a komentoval. Wagner – vizionář a mystik – však příliš Verdiho existenci neřešil.
Teď je začátek dubna roku 2013 a v severní Itálii už nezvykle dlouho prší. Vodní toky jsou rozlité, krajina mokře zelená, ale stromy jsou ještě skoro holé – a představa letních čtyřicetistupňových veder dost vzdálená. Je všední den, ale „casa natale“, rodný dům, je přesto cílem řady návštěvníků. Nejprve se jím prožene povykující školní výprava, potom tu prochází čtyřicet brebentících seniorů z dalšího autobusu. Evidentně pro Italy cosi jako poutní místo. Až potom je možné pobýt v místnostech o samotě a nechat na sebe působit tu zvláštní atmosféru autenticity starobylého stavení.
V přízemí je výčep s krbem, lavicí a stolem, kuchyň, ale také místnosti pro sudy s vínem a pro zásoby i chlév. Nahoru vedou úzké příkré schody. Je tu chodbička a pár vybílených nevysokých místností s nerovnou podlahou z pálených dlaždic, na zčernalých dubových dveřích se podepsal zub času. V domě není expozice, prostor působí sám o sobě. Z komůrky, kde vyrůstal Giuseppe, vede okno do zastřešené hospodářské části, světlo sem přichází jen ze vzdáleného světlíku ve svažující se střeše. V další místnosti, kde přespávali pocestní, je nyní vyvěšena národní vlajka. A pak sehnete hlavu a protáhnete se do světnice rodičů. Na slamníku na posteli leží růže… Chcete chvíli meditovat. Ale při pohledu z nevelkého okna tiše zaúpíte. Ke vchodu, který je zrovna pod vámi, se loužemi, kryti deštníky, scházejí další návštěvníci… Byla to uvnitř příjemná tichá chvilka, byla ale krátká a vzácná.
Na dohled, na návsi, je v Roncole ještě kostelík, kde se Verdi učil hrát na varhany. Stačíte nakouknout dovnitř, ale za chvilku zhasne světlo, oltář se ponoří do šera a odněkud se vynoří kostelník harašící klíči. Je poledne, zavírá se. A bude siesta.
I v pár kilometrů vzdáleném Bussetu je proto jako po vymření. Obchůdky v podloubí zavřené, na trhu už jen uklízejí, muzeum zamčené. Moderní Verdiho muzeum v renesanční vile na okraji městečka je však přístupné i přes poledne. Nikde nikdo. Co místnost, to jiné barvy závěsů a tapet, co místnost, to několik oper. Na stěnách visí reprodukce dobových pláten a výřezy ze scénografických návrhů. Pár stručných informací a jinak už jen znějící operní hudba. Když přecházíte z jednoho pokoje do druhého, zkoušíte jít tam, zpátky a znovu kupředu. Hudba se prolíná, vrací, přelévá a vzájemně prostupuje. Jste jí obklopeni, je to sugestivní.
Pak sedíte v jedné rázovité restauraci a opět zní hudba. Ale žádné komerční rádio – Verdiho opery…! A potom už městečko ožívá a muzeum se otvírá. Někdejší dům obchodníka Barezziho, zakládajícího člena místní filharmonické společnosti, skrývá v prvním patře rozlehlý salon, kde se muzicírovalo. V dalších místnostech je expozice. Verdi sem za studií chodil ke svému mecenáši a budoucímu tchánovi. Z oken je vidět na nevelké náměstí, na jehož protilehlé straně stojí radnice, přestavěná z šlechtického paláce. Před ní skladatelův pomník. Čas se tu jako by zastavil. Navíc ještě pořád prší. Maloměstské reálie zapomenutého místa kdesi v Pádské nížině, které na mapě Evropy nenajdete.
Busseto bylo provinční i za Verdiho života. A když jeho první žena, Barezziho dcera, zemřela, stejně jako obě děti, a Verdi se začal přátelit s pěvkyní Giuseppinou Strepponi, s níž se ale oženil až o mnoho let později, zdejší se na něj začali dívat skrz prsty. Verdi jim to však vrátil. Když v pravém křídle radnice otvírali nové divadlo, které pojmenovali po něm, nepřišel. Nikdy sem nevkročil, říká mi průvodkyně v malinkém, krásně zdobeném hledišti. Hrávaly se tu docela často i Verdiho opery a koná se tu pěvecká soutěž i koncerty, teď je ovšem finanční nouze a programy nejsou pro letošek moc jisté.
Když Verdi, už jako úspěšný autor, koupil v roce 1848 několik kilometrů odtud statek a začal žít a hospodařit v ústraní, bylo to prý i proto, aby se nemusel potkávat s občany Busseta, kteří mu nemohli odpustit liberální vztah se Strepponiovou. Sant’Agata, Verdiho vila obklopená polnostmi a velkou zahradou, nyní nasáklou dešťovou vodou, je dodnes ztracena ve venkovské krajině. Byla místem, kde napsal větší polovinu z úctyhodného počtu svých děl, místem, kam se vracel z cest na premiéry. Provádí se jen několika pokoji v přízemí – jsou tu autenticky zařízené obývací místnosti, v nichž průvodkyně vypráví nejen o zvycích obou dlouholetých obyvatel, ale i o jejich psíkovi a papouškovi. Ukazuje také cestovní truhlu, která provázela Verdiho mimo jiné i na premiéru Síly osudu do Petrohradu. Byly v ní tehdy nejen jeho osobní potřeby a noty, ale také pravé italské pochutiny určené jako dar ruskému carovi. Součástí trasy je i soukromá kaple a pak ještě můžete nahlédnout do prostor, kde hospodář skladoval víno. Dokonce s ním obchodoval – a prý si vedl zdatně. Zbylá větší část domu je dosud v soukromém držení dědiců. Vztahy tu asi panují trochu opatrné. Ale turisté jsou na pozemku za kovanou branou alespoň trpěni.
Do Milána je to na severozápad zhruba sto kilometrů. V roce 2013, kdy se připomíná dvě stě let od narození Wagnera a Verdiho, má La Scala na repertoáru téměř výhradně díla těchto dvou tvůrců. Sezona začala tradičně loni 7. prosince na svátek sv. Ambrože, katolického patrona města, tentokrát ovšem netradičně dílem Richarda Wagnera – Lohengrinem. Ti, jimž se zdálo, že by býval měl takový okamžik jako vždy být spojen s uvedením italského díla, a ozvali se, budou snad uspokojeni letošního 7. prosince – tehdy totiž další sezonu uvede premiéra nové inscenace Verdiho Traviaty.
Na této scéně mělo světovou premiéru postupně sedm z jeho oper, včetně díla prvního a posledního – Oberta a Falstaffa. Zažil zde první velký úspěch, a to v roce 1842 s operou Nabucco. Spolu s Rossinim, Bellinim a Donizettim, jejichž sochy jsou, podobně jako jeho, ve vstupním foyeru, a spolu s Puccinim, jehož busta je na prvním balkoně, patří Verdi k základním autorům repertoáru La Scaly. Ale nepleťme se: patří k nim i Wagner, a to minimálně od dob dirigenta Artura Toscaniniho.
Verdi a Wagner jsou umělecky dva protichůdné typy, do určité míry i rivalové. „Soutěžení mezi dvěma tak velkými, ale zároveň také tak rozdílnými skladateli není nutné. Navíc takový boj dnes už není možné ani dopustit,“ říká mi Carlo Maria Cella, šéf tiskového odboru La Scaly. „V interpretaci italského repertoáru musí být toto divadlo důležité, ale musí to být garantováno právě tím, že orchestr a sbor vyrůstají i s ostatním repertoárem,“ dodává.
La Scala, to není jen opera, ale také přilehlé Divadelní muzeum. Je druhým nejnavštěvovanějším uměleckým místem města po freskách Leonarda da Vinciho s tématem Poslední večeře v refektáři jednoho milánského kostela. La Scala má více než 2500 míst, vyprodanost se blíží 95 procentům, eviduje na 17 000 abonentů, ročně napočítá na 425 000 návštěvníků, má světové renomé. Fanoušků na facebooku je přes 90 000.
V Miláně je s Giuseppinou Strepponi Verdi pohřben. Hledat po návštěvě La Scaly ještě další místa spojená ve městě s jeho památkou je práce na několik dalších dní. Byla by jich řada. Bydlíval zde přes zimu. Právě proto asi nezemřel doma, ale v hotelovém pokoji. Osmnáct let po Wagnerovi. V lednu 1901. Sedmadvacátého.
