S Milanem Al-Ashhabem jsme do Moskvy odjížděli se smíšenými pocity. Za prvé, na Čajkovského soutěži se vždy sejde naprostá špička mezi mladými sólisty a setkání s konkurencí může pěkně srazit sebevědomí. Český houslista zde ještě nikdy nezvítězil. Za druhé, zrovna tahle soutěž nemá úplně nejlepší pověst, co se týče nestrannosti poroty. Mezi muzikanty se šíří mnoho „zaručených” historek o tom, čí profesor v porotě potopil toho a onoho soutěžícího a podobně. Co ale zbývá mladému talentu, který se chce prosadit, než zkusit štěstí všude, kde to jde? Už jen být vybrán na základě videonahrávky je téměř nadlidský výkon: z několika set přihlášených bylo pozváno 25 houslistů.
Naše obavy z cesty do země, která je často prezentována jako říše korupce a nepořádku, byly celkem rychle rozptýleny. Organizace soutěže, strava, ubytování, to vše bylo perfektní. Lidé, kteří se o nás starali, byli neuvěřitelně milí, vzdělaní a inteligentní a jednali s námi vždy s největším respektem. Cvičili jsme ve třídách slavné Moskevské konzervatoře a publikum v sále vytvořilo atmosféru, jakou jsem snad ještě nezažil a po jaké se mi bude dlouho stýskat. Na každém kroku bylo vidět, že Moskvané svoji soutěž velmi prožívají a že jsou na ni hrdí.
O samotných výkonech na pódiu zde nemohu psát, přestože jsem většinu soutěžících slyšel. Nejsem totiž objektivní a nejradši bych dal Milanovi první cenu. Samozřejmě by se dalo rozebírat, proč měl vítěz z Ruska v porotě svého profesora, tak jako na několika předešlých soutěžích, kde vyhrál nějakou cenu. Kdo by chtěl nahlédnout pod pokličku toho, co se asi děje za zavřenými dveřmi, může si přečíst rozhovor s profesorem držitele druhé ceny Eduardem Wulfsonem. Ten otevřeně přiznává, že předseda poroty je jeho nejlepší kamarád a že má vůbec mezi porotci mnoho přátel. Dozvíme se také, že kromě jeho žáka hráli všichni soutěžící špatně. Celé interview, které mnohé vysvětluje, naleznete zde.
Milan Al-Ashhab přijel na soutěž jako člověk, který byl naprosto nedotčený jakýmikoliv vazbami na porotce a na Rusko vůbec (jedna z kritik ho popsala jako „houslistu z Marsu”). Ve světle toho všeho je titul laureáta pro Milana fenomenální úspěch a malý zázrak. Navíc několik hudebních serverů a mnoho lidí na sociálních sítích považovalo výsledky finále za nespravedlivé a lidé v sále nepokrytě fandili českému účastníkovi (záznam Milanova finálového vystoupení můžete vidět zde). Za všechny vybírám kritiku z ruského webu Hudební život, která rozebírá finále a shrnuje celou houslovou soutěž.
Kdo hraje na efekt, vítězí
Toto je závěrečná část mých reportáží o soutěži houslistů, a pokud je čtenáři sledovali, všimli si narážky na titul z prvního kola: Kdo je vytrvalý, vítězí. „Nezáleží snad na talentu..?“ diví se asi čtenář. Záleží hlavně na posluchačích. Proto stálo za to být trpělivý a vydržet poslouchat první soutěžní den, druhý… pátý… a nakonec slyšet všechny finalisty.
Soutěž se vydařila. Zažili jsme překvapení i skutečné objevy. Ode všeho něco. Nescházelo ani malé drama, když se v blízkosti Malého sálu objevil kouř a musel se posunout program. Dokonce jsme se ve finále neobešli bez pochybného vystoupení kohosi z publika, když ve chvíli prvního vstupu sólových houslí začal provolávat politická hesla. V tu chvíli se ředitel Moskevských virtuosů Grigorij Kovalevskij projevil jako skutečný muž a pomatence vyvedl ze sálu. Vyrušeni jsme byli všichni s výjimkou sólisty Donghyun Kima, který naštěstí zvládl neočekávanou situaci se zkušeností profesionála. Aniž by dal na sobě cokoliv znát, zahrál výborně, plnokrevně a krásná barva jeho houslí harmonicky vyplnila Čajkovského sál. Sice nepřekvapil ničím novým, ale rozhodně nepokazil skvělý dojem, který v nás zanechal během uplynulých dnů. Opět jasně a srozumitelně vystavěl hudební fráze a projevil smysl pro celek. Canzonettě vrátil její prostou lyriku zpět na zem, zatímco Al-Ashhab ji předešlý den vynesl někam do nadpozemských výšin. Co se týče souhry s orchestrem, bylo to druhé nejlepší vystoupení (to první bylo s Aylenem Pritchinem) a udělalo dobrou službu vzorové interpretaci Čajkovského hudby. Podařilo se tedy vůbec někomu zahrát koncert po všech stránkách přesvědčivě?
Už jsme se zmiňovali o Sergeji Dogadinovi. Jeho hra ohromila mnohé. A buďme spravedliví, jeho interpretaci lze označit jako mistrovskou, vyzrálou, jasnou a efektní. Ne však ušlechtilou. Lehký afektovaný nános přikrašloval všechna Sergejova vystoupení, ve finále už ale teatrálnost nepokrytě vyvřela na povrch. Ano, vypadalo to přesvědčivě, ale jestli to bylo ještě vkusné, o tom můžeme vést spory. Určitě nemohu nutit svůj vkus každému, ale mnohem více mě naplňuje interpretace inteligentního Aylena Pritchina. Čtvrtá cena udělená tomuto poctivému muzikantovi, postavená naroveň milé, ale rozporuplné dívce Mayumi Kanagawaové, je pro mě překvapující.
Druhá cena pro Marca Bouchkova je diskutabilní. Ve finále to vypadalo, že prohrál souboj sám se sebou. Naproti tomu třetí místo poněkud záhadného Donghyuna Kima se zdá být dobrým výsledkem s výbornou perspektivou do budoucna.
Udělení šesté ceny ve mně vyvolalo nesmírný smutek, ze kterého se budu dlouho vzpamatovávat. Mé zklamání je ještě umocněno faktem, že nebyla udělena cena pátá. Milana Al-Ashhaba jsem považovala a nadále budu považovat za svébytného, nezávisle myslícího člověka a opravdového umělce. A má-li být umění „cestou k nalezení spřízněné duše”, už jsem se po ní vydala.
Výsledky soutěže posloužily jako indikátor chemických reakcí hudebního světa (nikoli světa hudby): nejžádanější interpreti jsou ti, kteří dokážou brilantně prezentovat sami sebe. Inteligentní projev není v kurzu a osobitost vyvolává nepochopení. Jaký má ale smysl bojovat s větrnými mlýny – pouhým smyčcem nebo perem? Věřme svému úsudku, toť vše.
Zdroj: Музыкальная жизнь, autor: Ekaterina Shelukhina, překlad Adam Skoumal
