Na Lásku ke třem pomerančům jsem do Národního vyrazil v dobré společnosti a cíleně nepřipraven. Rád ke kusům, které jsem ještě neviděl, přistupuji bez předchozí znalosti jejich známých náležitostí: děje, dobového kontextu, soudobých dekonstrukcí. Ať mluví hudba! Zpívají hlasy! Dokonce jsem si, to už nezáměrně, zapomněl brýle, a z první galerie pak záviděl dvojici o pár řad nade mnou divadelní kukátko. I bez něj mne nastudování v režii Radima Vizváryho okamžitě strhlo. Vlastně si nevybavím, kdy naposledy mi na opeře uteklo první dějství takhle rychle. A takhle náramně! Pitoreskní výprava sice vrávorala na hranici nevkusu, ale bez jedné a čtvrt dioptrií už to šlo – a zbytek obstarala skvělá hudba i divadelní výkony protagonistů. Princův bojácný smích rozesmál celé hlediště a na přestávkovou střechu jsme vyskotačili v tom nejlepším rozmaru, natěšeni na dějství druhé.
A to nás vzalo po hlavě palicí ne nepodobnou vařečce tříňadré kuchařky. Nemluvím přitom o zcela zvadlém ději, který se najednou plouží podobně, jako princ s Truffaldinem vyprahlou pouští. Nemluvím ani o hudbě, postrádající většinu energie a hravosti prvního dějství. Největší rána přišla ve chvíli, kdy se princ zhrozí nad svou falešnou nápadnicí, nastrčenou otrokyní Smeraldinou.
„Černošku?!“ zvolá zoufale.
„I ten pomeranč byl shnilý, princezna z něj vylezla celá černá…“ přisadí si Leandr.
Nahoře na první galerii se po sobě nevěřícně podíváme. Co prosím? Z trhlé opery, ze „ztřeštěných šibřinek“, se v mžiku stala odpudivá rasistická férie. Hlavou mi víří, odkud se tenhle prvek v libretu vzal, jakou tam probůh hraje roli, proč ho tam ponechala nejenom současná produkce, ale už sám Prokofjev. Ale především si říkám, jak se v tu chvíli cítí pár s divadelním kukátkem. Pár černošský.
Jaké to musí být, naplánovat si hezký večer a vyrazit na operu do Národního, jen aby na vás z jeviště zpívali, že vaše kůže je produktem něčeho shnilého? Že kvůli ní se princ načuřeně vzpírá sňatku? V polstrované sedačce bylo náhle k nesnesení. Když se Smeraldina po svém odhalení plazila jevištěm po čtyřech a sbor stříbrných paruk slavil vítězství bílé lásky, chtělo se mi na protest zvednout a odejít… Ale protest proti čemu přesně? Cítil jsem se trapně za celý sál, za celou západní kulturu, která ve své vyzdvihované kulturnosti dokázala ještě před sto lety zosnovat podobně hnusný moment – a sto let na to ho bez uzardění zopakovat.
Novodobé zásahy do dobového díla jsou jistě širokým tématem, na jehož akurátní rozebrání se necítím povolán. Odpudivě rasistický moment však v libretu nehraje jakoukoli dramaturgickou nebo historickou roli. Prokofjevova opera vychází z dávné italské pohádky, která v průběhu staletí procházela řadou permutací, kdy v některých je Smeraldina prostě jenom ošklivá. O co přesně bychom byli ochuzeni, kdyby moderní produkce neoblékala její postavu do rasta copánků a nezpívala o barvě její kůže?
Úcta k zavedenému by neměla stát nadřazena úctě k člověku. Nebavím se přitom o přepisování celého kánonu, ale o konkrétním momentu konkrétního představení. Dovedete si snad beze studu představit, že se v roce 2019 na jevišti Národního zpívá:
„Židovka?! I ten pomeranč byl shnilý…“
