Překvapivé polopravdy či dokonce lži na straně jedné, objektivní pohled nestranného člověka na straně druhé. Takové jsou krajní póly reakcí na vzpomínky skladatele, pedagoga a hudebního režiséra Milana Slavického (1947–2009), jejichž vybrané části vycházely po celý loňský rok v HARMONII. Editor časopisu přitom za publikování tohoto materiálu přijímal střídavě výčitky a pochvaly. Pro některé to bylo strhující čtení, pro jiné zásadní chyba časopisu.
V Slavického Pamětech jsou některé kapitoly (nejvíc asi převratová v roce 1989 a pak českofilharmonická „kauza Albrecht“) podané s velmi vyhraněným názorem na situace i na jejich aktéry. A vzbuzující rozporuplné odezvy. Hudební publicista Pavel Klusák píše ve svých Odposleších (Lidové noviny 6. 12.) v reakci na Slavického, že je škoda, že „Harmonie podobně pádným svědectvím nepřispěla dřív, kdy ještě mohl k věci někdo diskutovat. Takhle to vypadá, že (…) se poněkud bulvárně přiživuje na včerejší kontroverzi, popsané navíc v nedokončených pamětech. Skutečně by tak zralá osobnost jako Slavický chtěla poslat k čtenářům toto? Sám tu přece píše: „Hněv a nenávist jsou špatnými rádci.“
Nemyslím, že by publikace vybraných pasáží ze Slavického Pamětí byla nějakým bulvárním přiživováním se na kauzách včerejška. Rozhodnutí zveřejnit je mělo svůj důvod hlavně v tom, že v roce 2012 by se jejich pisatel dožil 65 let a že jeho text – ať už pojednává o rodinné historii, o dětství v 50. letech v Praze, o úrovni České filharmonie v 70. letech či o kauzách let devadesátých – je silným svědectvím, kterých není mnoho. Nejčastěji bývají memoáry soupisem uměleckých událostí a úspěchů jejich aktérů, ale ve Slavického Pamětech se lze dočíst i leccos o principech fungování českého (nejen) hudebního života (nejen) za totality. A jak se psalo v úvodu k prvním dílu: „Mnohdy půjde o choulostivá témata, která tak nějak zapadla a už dávno se o nich veřejně nemluví. Smysl uveřejnění Pamětí může být právě v tom, že podnítí reflexi – byť opožděnou – těchto věcí.“
A odpověď na druhou pochybu, tedy jestli má dnes o věcech, popsaných u Slavického, ještě kdo debatovat? Moje zkušenost z posledního roku je, že názory a hodnocení Milana Slavického rozhodně vyvolávají emoce, reakce i diskuse. Bohužel nejde o diskuse vskutku veřejné. Spíš se jednotlivé skupiny těch, „co spolu mluví“, utvrzují buď v tom, že je Milan Slavický v líčení některých událostí zaujatý, nebo že má svatou pravdu. Což ta pravá diskuse není.
Bylo by skvělé, kdyby Slavického „zpráva zevnitř“, pochopitelně a přiznaně psaná jako subjektivní pohled na život a dění, vyvolala nějaké další „zprávy zevnitř“. Od lidí, kteří popisované situace také prožili, ale prožili a viděli je třeba úplně jinak. Anebo podobně, ale s trochu jinými akcenty. Mám pocit, že do takových zpráv nikdo nemá chuť. Možná ze strachu, možná z nejistoty, možná z pohodlnosti, možná, že už je to všechno jedno…?
Za mladší generaci, mohu-li se k nějaké takové skupině počítat, bych měl v tomto ohledu velkou prosbu: přijďte prosím se svým svědectvím, protože o něj je zájem. Vážný, nikoli bulvární zájem. Říká se, že české veřejnosti dlouhodobě chybí schopnost dívat se na svou minulost a vést o ní dialog. Slavického Paměti se možná tiskly zbytečně, zůstanou-li bez odezvy. Stránky HARMONIE jsou pro takové odezvy a pro dialog otevřené.
