V zákulisí Rudolfina stojí štíhlý černovlasý muž, celý v černém. Dirigent Vladimir Jurowski. Před nástupem na jeviště je tam živo: členky a členové „jeho“ Londýnské filharmonie se v tlačí jeden na druhého. Jedni se snaží své hudební nástroje chránit, jiní je naopak ještě na poslední chvíli dolaďují. Česká i anglická produkce má napilno. Dveřmi proniká nedočkavý hukot diváků z vyprodaného hlediště. Jindy se v takových chvílích dá napětí krájet, ale Jurowski ví, jak na to. Vlídně rozmlouvá s muzikanty, přechází z angličtiny do němčiny, francouzštiny či rodné ruštiny. Úmyslně odvádí řeč na odlehlá témata, aby uvolnil stres. Třeba se ptá pohledné černovlásky, jak přišla ke svému příjmení, a zabloudí až k vlastním rodinným kořenům ze západní Ukrajiny, kde jeho babička ještě mluvila plynně jidiš… Teprve ve chvíli, kdy zůstal sám, protože všichni jsou už na scéně a čeká se jen na příchod dirigenta, se do jeho tváře promítne zodpovědnost, kterou cítí.
Vrátili jsme se k ní po závěrečném potlesku v v našem hovoru z jeviště, k němuž ochotně přikývl. Viděl jsem, jak si teprve teď v klidu prohlíží zpola zaplněný sál, a položil mu takřka povinnou otázku. Jaké to je, stát ve Dvořákově síni na místě, kde kdysi dirigoval sám skladatel, a vést orchestr při jeho skladbě, jíž byla tentokrát konkrétně Polednice?
„Upřímně, pocit je to zároveň příšerný i krásný. Příšerný proto, že tu my, cizinci, hrajeme Dvořáka pro vás, kteří ho máte v malíčku, v krvi. Znám nedostižné nahrávky jeho skladeb pod taktovkou vašich velikánů. Talicha, Ančerla, Neumanna. Je těžké se jim přiblížit. V orchestru sice máme hudebníky pětadvaceti národností, ale žádného Čecha. A tak musíme spoléhat na svůj cit, vhled, zkušenost, intuici. Polednici osobně vnímám jako operu beze slov. Každá postava tam má zvukově naprosto přesně vykreslený charakter. Při zkoušení pomohlo, že Londýnští filharmonikové interpretují nejen symfonickou hudbu, ale například na Glyndebournském letním festivalu také opery. Ostatně, často je tam pohostinsky dirigoval můj přítel Jiří Bělohlávek. A vzpomínka na něj můj dnešní prožitek ještě ozvláštnila. Jako by tady někde byl s námi a poslouchal, dohlížel na nás… Když jsme po Dvořákově skladbě přišli do zákulisí, říkal jsem hudebníkům, že jsme právě složili zkoušku.“
Kromě Polednice zazněl v první polovině koncertu ještě Prokofjevův Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur, v němž se sólového partu zhostila Alina Ibragimova. Ale vrcholem večera bylo sedmdesát minut po přestávce, vyhrazených uhrančivé Symfonii č. 11. Dmitrije Šostakoviče. Od roku 1957, kdy zazněla poprvé, se dočkala řady přezdívek. Filmová hudba bez filmu, rekviem pro jednu generaci. Jak by toto dílo, které má velmi rád, charakterizoval Vladimir Jurowski?
„Jako nadčasové rekviem za všechny, kteří o něco usilovali, ale jejich snahy byly nespravedlivě zmařeny, dokonce nejednou utopeny v krvi. Sám Šostakovič navenek oficiálně tvrdil, že je poctou ruským revolucionářům z roku 1905, ale v soukromí přiznával, jak při komponování myslel na maďarské povstání z roku 1956. A já při dirigování mohu v představách zabloudit kamkoli, třeba zrovna k vám roku 1968… Anebo leckam do současnosti.“
Při hovorech po potlesku je Vladimir Jurowski na jevišti už v košili a džínách. Během přestavby jeviště, kde desítky notových pultů nahradil stolek s křesílky a dva mikrofony, stačil svůj kostým předat asistentce, která jej ráno dopraví na letiště. Kočovný život dirigenta, žijícího s rodinou v Berlíně, odkud přijel do Prahy vlakem, se na prahu nové sezony znovu roztáčí naplno. Září je pro něj ve znamení posledních vystoupení na londýnských BBC Proms a uměleckého šéfování na bukurešťském festivalu George Enesca.
„Teď se těším na krátkou pěší procházku cestou do hotelu,“ snaží se Jurowski na chodbě Rudolfina vymanit z obležení obdivovatelek. „Díky za vše a ať se Dvořákova Praha vydaří!“
