Pokud jde o tuzemské soudobohudební dění, dala by se uplynulá sezona nazvat sezonou pokojnou. Dělo se toho hodně, avšak žádné extrémy – nic, po čem by se dalo plakat, že „tu být mohlo nebo mělo – leč nebylo“, a stejně tak nic, na co by se dalo vzpomínat jako na nezapomenutelnou událost roku – i když… Ale nepředbíhejme.
Kapitolka I.
Česká hudební scéna si už docela srovnala krok se zahraničím – nemusíme mít pocit, že nevíme, co se na zahraničních koncertních pódiích děje, co za hudbu tam vzniká a jaká hudba se tam hraje. Ne že by se taková hudba běžně hrála i u nás – ale není nám nedostupná. Dramaturgové o ní vědí, interpreti se přestávají bát, že jim odradí publikum, a je stále více takových, kteří na ni sázejí (Clarinet Factory, Fama Q, Opera Diversa), přičemž jejich aktivity mají přirozeně mezinárodní rozměr buď přímo složením souboru, nebo rozpětím umělcovy působnosti (příklad: flétnistka Monika Štreitová nebo houslistka Lenka Župková do svých tvůrčích i osvětových aktivit, jejichž centrem je místo jejich působnosti, Portugalsko a Německo, zahrnují i český region).
I v orchestrech se situace obrací k lepšímu, v této souvislosti prvenství patří Filharmonii Hradec Králové, která na soudobé hudbě staví celý festival. Hudební fórum Hradec Králové se v listopadu 2010 konalo pošesté, mělo podobu čtyř koncertů, z nichž jeden byl tradičně součástí jedné z abonentních řad. Jediný tuzemský festival zaměřený na prezentaci soudobé orchestrální hudby tradičnímu abonentnímu publiku si dramaturgickou nezávislost (zatím) drží poměrně jednoduchým fíglem: nezařazuje českou hudbu. Na malém hudebněkulturním písečku, kde se všichni navzájem známe a kde není kapacita – lidská, energetická, finanční – na to, aby tu fungovalo několik podobně nebo stejně zaměřených festivalů (a kde máme – jak je patrné i z jiných, mediálně více sledovaných oblastí našeho života – tendenci ke korupčnímu chování a jaksi se nám nedostává dost mechanismů na to, abychom tyto tendence zkrotili), je to podle mého názoru skvělá objektivizující pojistka. Festival je navíc programově zaměřen nikoliv na novátorství (jako například Ostravské dny nové hudby) – nýbrž na hudební tvorbu, která už je v koncertním provozu za našimi hranicemi prověřená – a „osvědčená“ (publikem přijatá) – a jenom u nás je dosud ještě z živého provedení neznámá. Festivalové publikum je zmnoženo o rozhlasové posluchače, všechny koncerty vysílá Český rozhlas 3 – Vltava a některé přebírá do své nabídky i Evropská vysílací unie.
Dramaturgicky zdaleka ne tak čistá, nicméně pro soudobou hudbu, a zejména pro tuzemské orchestry užitečná bývala orchestrální přehlídka Pražské premiéry, která se po šesti tučných letech pod hlavičkou České filharmonie připomněla v říjnu 2010 dvěma koncerty připojenými k festivalu Rozhlasový podzim. Skladby autorů ze severovýchodní Evropy nastudovaly Komorní filharmonie Pardubice s Markem Ivanovičem a Talichův komorní orchestr s Petrem Vronským a posluchači tak měli možnost poznat z živého provedení Symfonii č. 8 Erkki-Svena Tüüra půl roku po její světové premiéře ve Skotsku a Symfonii č. 4 „Los Angeles“ Arvo Pärta z roku 2008 rok a půl po jejím prvním uvedení ve Spojených státech. (Hudba Arvo Pärta navíc loni po celém světě zněla více než jindy v souvislosti se skladatelovým kulatým jubileem – narozen v září 1935 – a tak jsme se k této gratulační „vlně“ důstojně připojili i my.)
Kapitolka II.
Tahounem soudobohudebního dění se na tuzemské koncertní scéně v posledních letech stal Orchestr Berg. Funguje už téměř dvacet let, nějaký čas trvalo, než základem své profilace učinil novou hudbu, a v současné době z ní jako základu svého repertoáru buduje image moderního, intermediálního uměleckého prostředí, jehož atraktivita je v proměnlivosti a profesionálním jištění. Orchestr má své stálé publikum, které za ním putuje z jednoho místa konání koncertu na jiné, v září 2010 své posluchače přivedl do Národního památníku na Vítkově na koncert s tématem Nová Čína, v říjnu do Musea Kampa (Luminarium), v prosinci do Španělské synagogy (Král David), v květnu na Novou scénu (Timing), v červnu do Bubenské 1 (Finlandia). Součástí dramaturgické vize orchestru je skladatelská soutěž adresovaná mladým českým hudebním tvůrcům, z níž od prvního ročníku (2007) povstalo 25 nových komorně-orchestrálních skladeb s nadějí najít své místo v repertoáru orchestru a žít déle nežli příslovečná jepice. Vítěznými skladbami za rok 2010 se staly příspěvky Tomáše Hořínka (Lacrimosa) a Víta Zouhara (Pinnas columbae), Orchestr Berg je obě uvedl na svém prvním letošním koncertě v březnu v Anežském klášteře.
Stálicí tuzemského koncertního života jsou nadále koncerty skladatelského sdružení Konvergence, které v prosinci začalo experimentovat s konceptem „dvojkoncertů“, jenž se zřejmě osvědčil, neboť v červnu jej sdružení realizovalo opět a na podzim plánuje dokonce „trojkoncert“, což už se blíží podobě bývalých maratonů nové hudby, na které ostatně poměrně úspěšně navázal ambiciozní komorně-hudební festival Contempuls (3. ročník obnášel pět koncertů v listopadu 2010), zatímco brněnská Expozice nové hudby (březen 2011) si stále drží vysokou úroveň, byť se dramaturgicky poněkud posouvá od tematicky laděných ročníků k postmoderní bezbřehosti.
Pro provinční charakter a „copy“ dramaturgii budiž jen pro úplnost zmíněny tradiční přehlídky nové tvorby českých a moravských skladatelů (Dny soudobé hudby, Třídení, Hudební současnost ad.), k nimž tu a tam něco přibude (MusicOlomouc), někdy zase něco bez povšimnutí ubude. Takto trochu poklesl i olomoucký festival Opera Schrattenbach, jehož předchozí ročníky byly o poznání vynalézavější. Ne že by takový sériový přístup neměl smysl – uvedli-li členové souboru Mondschein na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu koncert hudby podle grafických partitur Milana Grygara, mohl to být pro festivalové publikum jistě zajímavý zážitek, za nímž by se jinam nevypravilo, a pro festivalovou dramaturgii to je bod za odvahu. V soudobohudebním dění má ale nejsilnější náboj vždy to, co je povahy iniciační, vše další je – nezbytná! – osvěta a pro tu v podobných ohlédnutích není prostor.
Ocenění hodno je nicméně uvedení elektroakustické skladby Zbyňka Vostřáka Dvě ohniska v rámci přehlídky Třídení, a to nejen pro uměleckou, nýbrž i pro lidskou stránku věci: loni uplynulo 90 let od skladatelova narození a 25 let od jeho úmrtí. (Mimochodem, odchodu polského skladatele Henryka M. Góreckého loni v listopadu si naše média všimla věru jen okrajově.)
Kapitolka III.
Z rámce tradičně založeného orchestru – Pražské komorní filharmonie – pokračoval cyklus Krása dneška, který v uplynulé sezoně nabídl několik výjimečných počinů (vystoupení kontrabasisty Johna Eckhardta, provedení Stockhausenova Harlekýna v nastudování klarinetisty Karla Dohnala…). Cyklus dostal svým zakladatelem Michelem Swierczewskim do vínku vizi uvádět „klasiku hudební moderny, hudební rarity a premiéry děl nových nebo u nás dosud neprovedených“ a to se mu zatím – sedmým rokem – daří, navíc z něho vyrostl další soubor specializovaný na provozování současné hudby, Prague Modern.
Koncertní činy hodné zaznamenání bylo lze nalézt na festivalu Struny podzimu, v rámci cyklu ČF Hudební podvečery, v sezoně Janáčkovy filharmonie Ostrava. Cembalistka Monika Knoblochová představila v říjnu 2010 v rámci své řady Hudební salón Café crème singspiel Marka Kopelenta Musica aneb prastarý příběh, který andělé přenášejí z času do času. Česká premiéra skladby z roku 1978 byl záslužný čin, na provedení se podíleli vynikající interpreti, hudební zážitek ústil však spíše v rozpaky.
V dubnu 2011 poskytlo divadlo DISK v Karlově ulici v Praze prostor pro realizaci opery Jiřího Hájka (1976) Slavík a růže. Premiéra měla punc velké události, dílo samotné (autorova absolventská práce na HAMU) vyznělo jako plod překoncipované koncepce všech zúčastněných. Lépe se zadařilo Alici Nellis jako novopečené operní režisérce v inscenaci komorní opery Philipa Glasse Les enfants terribles. Společný projekt Národního divadla a Pražského Quadrienale byl situován do areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Za zlatý hřeb soudobohudebního operního dění v uplynulé sezoně považuji barokně-minimalistickou rekonstrukci nedochované opery Jacopa Periho La Dafne, jíž se hudebně ujal tým Vít Zouhar – Tomáš Hanzlík a inscenačně Rocc. Červnová premiéra se uskutečnila v Mozartově sále brněnské Reduty.
Skladatel a neúnavný propagátor nové hudby Ondřej Štochl zahájil na Konzervatoři Jana Deyla (kde působí) cyklus poslechových a diskusních pořadů „Nová hudba na pranýři“. V únoru a v dubnu 2011 proběhla dvě setkání s výraznými osobnostmi české skladatelské scény, Pavlem Novákem-Zemkem a Jaroslavem Šťastným, otevřená i veřejnosti, uvidíme, zda tento „hyde-park“ bude mít trvání.
Kapitolka IV.
Jako událost sezony bych označila koncert Timing Orchestru Berg, kde byla v české premiéře uvedena konceptuální skladba Györgye Ligetiho 100 metronomů (recenze viz HARMONIE 7/2011), a poukázala bych přitom zejména na sociokulturní rozměr akce.
A ještě české vydání knihy Johna Cage Silence, zakladatelské dílo cageovské filosofie, která si od prvního vydání publikace v roce 1961 našla a stále nachází nové a nové následovníky a stoupence. Symptomatické je, že za realizací českého vydání není obec hudební, nýbrž výtvarná, respektive multižánrová: umělecká iniciativa tranzit (tranzit.cz). Poznámka: bylo toho mnohem víc, i souvislostních úvah by mohlo být více, ale … „so it goes“.
