Vedle velkých koncertních a divadelních akcí, které v Praze připravují už etablované soubory staré hudby, existuje řada menších podniků, které někdy unikají pozornosti obecenstva – většinou proto, že se konají mimo hlavní sály, nebo dokonce úplně v soukromí. Z poslední doby je třeba zmínit čtyři: domácí koncert Rejchova kvarteta (15. 9.), vystoupení Ensemble Castelkorn v Družinské kapli u kostela sv. Ignáce (29. 9.), Victoria Ensemble v nové sestavě v kostele sv. Vavřince (30. 9.) a souboru Motus Harmonicus v Atriu (5. října). Skutečným domácím koncertem byl z nich jen jeden – ostatní ale proběhly natolik utajeně a mimo hlavní sály (v případě Družinské kaple dokonce v prostoru, o jehož existenci předtím nevěděli ani mnozí návštěvníci večera), že působily jako novodobý ohlas historických koncertních zábav pro vybranou společnost.
Rejchovo kvarteto, jehož všichni členové dlouhodobě spolupracují s prestižními ansámbly dobových nástrojů doma i v zahraničí, představilo na domácím koncertě v Dejvicích svůj nový projekt – provedení a budoucí nahrávku kvartetů op. 16 (první vydání 1840) u nás dnes téměř zapomenutého, raně romantického skladatele – českého Němce Wenzela Heinricha Veita. Rejchovo kvarteto si pro tuto příležitost z Veitova op. 16 zvolilo Kvartet č. 4 – skladbu, ke které by se mohli bez váhání přihlásit Mendelssohn i Schumann (je známo, že se Schumann o Veitovy kompozice zajímal). Záslužnost tohoto dramaturgického a uměleckého počinu je nesporně mimořádná – na nahrávku se lze jen těšit. (Za pozornost stála i sama pečlivě připravená akce – jako dnes nový, i když kdysi běžný typ kontaktu hudebníků s publikem.)
Victoria Ensemble (umělecká vedoucí Viktorie Dědečková) se na koncertě u sv. Vavřince uvedl v novém obsazení, v partnerství s Concertem Aventinem, které vede Jakub Kydlíček a s programem nazvaným Sen o Rudolfově Praze, sestaveným z vokálních a instrumentálních kompozic Charlese Luythona, Hanse Leo Hasslera, Jacoba Handla Galla, Philippa de Monte, Diega Ortize a Orlanda di Lasso: výborná volba skladeb, výtečná interpretace. Totéž platilo i o vystoupení souboru Motus Harmonicus (umělecký vedoucí gambista Jakub Michl) a jeho už teď zajímavě technicky i oborově vyprofilované zpěvačky Isabelly Shaw v Atriu. Na pořadu pořadu byla francouzská barokní hudba (Marin Marais, Sébastien le Camus, Elisabeth de la Guerre, Michel Lambert, M. de Sainte Colombe, Gabriel Bataille, Etienne Moulinié). I tady se ukázalo, že budoucnost staré hudby u nás je v už třetí generaci (počítáno od založení Společnosti pro starou hudbu v roce 1982, které spolu s rokem 1989 znamenalo zásadní přelom ve vývoji interpretace staré hudby u nás) dobře zajištěná. Zvlášť markantně se to ukázalo při koncertě Ensemble Castelkorn v Družinské kapli (sídle dámské mariánské družiny, která působila při kostele sv. Ignáce). Ensemble Castelkorn hraje v mezinárodním obsazení: Josef Žák (housle), Julie Dessaint (viola da gamba), Felipe Guerra (cembalo, varhany), Ulrik Gaston Larsen (theorba, barokní kytara); jako hosté tu vystoupili houslista Jiří Sycha (viola) a Marie Larsen (viola da gamba). Program byl sestaven ze skladeb z kroměřížského hudebního archivu: Heinrich Döbel, Alessandro Poglietti, Heinrich Ignaz Franz von Biber, Georg Muffat (houslová sonata, komponovaná roku 1677 v Praze), Antonio Bertali, Johann Heinrich Schmelzer. Josef Žák, na pražské konzervatoři student Dagmar Zárubové, (která se významně zasloužila o povědomí dnešních mladých českých houslistů o moderních trendech interpretace starší hudby), na AMU ve třídě Ivana Štrause, se zkusil v hudbě lidové i country, a v gregoriánském chorálu, který studoval v Paříži – stejně jako hru na barokní housle. V Praze se na tomto koncertě poprvé předvedl v historickém repertoáru jako sólista – ve výtečné formě. I u tohoto programu je ve výhledu nahrávka: další dokument výrazného pokroku našeho hnutí za starou hudbu za poslední skoro tři desetiletí, spolu s ostatními třemi akcemi nový, jednoznačně pozitivní příslib do budoucna.
