Březen nabídl pražským zájemcům o starou hudbu celou řadu koncertů. Neměla jsem možnost navštívit všechny; zmíním se tedy jen o několika projektech – “malých” (ale významných) i velkých.
7. 3. představil FOK v řadě Stará hudba v Praze téměř neznámý, ale vynikající moravský soubor Musica figuralis, který vede cembalista Marek Čermák. Na programu byly symfonie a divertimenta olomouckého biskupského kapelníka Antona Neumanna (1720-1776), kapelníka olomoucké katedrály Josepha Puschmanna (1738-1794) a Wenzela Müllera (1767-1835), jednoho z nejvýznamnějších vídeňských singspielových autorů, činného i v Brně a v Praze. Výborná dramaturgie, nezvyklý repertoár, perfektní provedení: víc si nelze přát.
25. 3. se na Konzervatoři Jana Deyla konal mistrovský kurz, určený loutnistům a barokním kytaristům (lektor Joachim Held pedagog vysokých hudebních škol v Brémách a Haagu) a hráčům na moderní kytary, kteří se zajímají o historicky poučenou interpretací starší hudby (lektor Jan Čižmář, v Brně působící hudebník a hudební pedagog s mezinárodním renomé). 24. 3. kurzu předcházela programově pozoruhodně koncipovaná pocta letošnímu jubilantovi Georgu Philippu Telemannovi, v podobě koncertu s podtitulem Melante-Telemann (první jméno je anagramem druhého), na kterém oba umělci společně provedli kompozice skladatelů českých (Jan Antonín Losy, František Xaver Richter), německých (Sylvius Leopold Weiss, Georg Philipp Telemann) a francouzských (Jean Baptiste Lully), které se dochovaly pouze v loutnových přepisech, ve sbornících, uložených v knihovně cisterciáckého opatství ve slezském Krzesowě (Grüssau, Křesobor – do roku 1742 součást zemí Koruny české).
_PetraHajska.jpg)
Připomínkou postního období byly tři koncerty: 16. a 17. 3. Miserere (Rudolfinum, Collegium 1704), 23. 3. Jan Dismas Zelenka – Psalmi Vespertini III. (kostel u Salvátora, Ensemble Inégal) a 28. 3. a 29. 3. Janovy pašije (Zrcadlová kaple Klementina, Cappella Mariana). Program Miserere propojil skladby Zelenkovy (Sinfonia z oratoria I penitenti al sepolcro del Redentore ZWV 63; Lamentatio Jeremiae Prophetae I pro Die Mercurii Sancto ZWV 53; žalm De profundis ZWV 50; Miserere in c moll ZWV 57), Wilhelma Friedemanna Bacha (Adagio a fuga d moll F. 65) a Johanna Sebastiana Bacha (kantáta Ich habe genug BWV 82). Hlavním sólistou večera byl Jan Martiník, který přednesl Zelenkovy Lamentace a Bachovu kantátu, a zpíval třetí bas v De profundis. Jeho interpretační projev prozrazuje, že působí v Berlíně, to znamená v jiném kulturním prostředí, než je naše – je velmi ušlechtilý, ale zároveň v souladu s německým přístupem k Bachovi i charakteristicky zdrženlivý. Kontrast mezi jeho interpretací a domácím “volnějším” stylem provedení (v De profundis Aneta Petrasová, Václav Čížek, Tomáš Král, Lukáš Zeman; v Miserere Alena Hellerová) je pozoruhodný – oba jsou stoprocentně legitimní, každý nabízí jiný, rozdílný pohled na zvolený repertoár.
Ensemble Inégal měl z pohledu interpretační „etnicity” pozici jednodušší: třetí část čtyřletého projektu provádění a nahrávání Zelenkových Psalmi vespertini byla stylově i dramaturgicky stoprocentně kompaktní. Na programu byla zhudebnění žalmů Confitebor tibi Domine ZWV 70, In exitu Israel ZWV 84, In convertendo ZWV 91, Laudate Dominum ZWV 87, Beati omnes ZWV 94, Confitebor Angelorum ZWV 100, Memento Domine David ZWV 98, Domine probasti me ZWV 101. Všechny vyznačují pro Zelenku typický tah a naléhavost, které v dobové hudební literatuře nemají obdobu (zejména v případě tvorby, která vznikala na zakázku panovnických dvorů, včetně drážďanského, který považoval duchovní hudbu za užitkový produkt, určený k provedení ve dvorní kapli – pokud možno poslechově ani složitý, ani příliš dlouhý). Psalmi vespertini III. by se daly jednoduše charakterizovat jako doklad Zelenkovy skladatelské všestrannosti, mimořádný duchovní zážitek i nejlepší možný prostředek povznesení se nad všední problémy a starosti – jak pokud se týče repertoáru, tak jeho provedení členy Ensemble Inégal, za řízení Adama Viktory (varhanní part na sebe vzal Lukáš Vendl): další zelenkovské CD, na které se bude netrpělivě čekat.
_PetraHajska.jpg)
Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semeráda připravila do Klementina pro sebe typický komponovaný program, ve kterém byly jednotlivé části německých Janových pašijí Heinricha Schütze (Johannespassion SWV 481) proloženy latinskými skladbami, vybranými ze Schützových Cantiones sacrae SWV 58 (1666), varhanními skladbami Samuela Scheidta (Tabulatura nova, 1624) a Johanna Jakoba Frobergera, a uzavřeny Schützovým Unser Herr Jesus Christ in der Nacht SWV 423 (1657). Šestičlenný vokální soubor byl tentokrát rozšířen o dva německé hosty – Martina Schicketanze (Evangelista; Schicketanzova výslovnost je vzorová – německý text se dal velmi snadno sledovat) a Sebastiana Knebela (varhany). Klementinská Zrcadlová kaple je sakrální prostor. Tak jak byl navržen, byl program na pomezí mezi koncertem a bohoslužbou – nabídl prostor pro poslech i zamyšlení, zklidnění se a soustředění na duchovní obsah jednotlivých děl.
Řečeno stručně: každý ze tří koncertů byl jiným pohledem na jedno a totéž téma. Každý z těchto pohledů byl jinak cenný: každý z nich zřetelně dokumentoval skutečnost, že se v průběhu dvou desetiletí a několika let navíc stala z tohoto státu v oboru interpretace starší hudby velmoc.
