Poslední dny roku 2016 přinesly na domácí scéně staré hudby několik mimořádných zážitků: čtyři koncerty Collegia 1704 (Rudolfinum, 20. a 21. 12.; kostel sv. Šimona a Judy, 31. 12. – jeden program, opakovaný dvakrát za sebou) a vánoční koncert Collegia Marianum (kostel sv. Šimona a Judy, 29. 12.).
Collegium Marianum tentokrát zvolilo ne zcela obvyklou dramaturgii – konfrontaci tvorby dvou skladatelů, z nichž první byl za největšího hudebníka německy hovořících zemí pokládán během svého života, zatímco druhý si všeobecné uznání získal až v první polovině 19. století a později: Georga Philippa Telemanna a Johanna Sebastiana Bacha. Z jejich vánočně laděné tvorby zaznělo v první polovině koncertu Telemannovo Magnificat in G Meine Seele erhebet den Herrn TWV 9:18, ve druhé Bachovy kantáty Süßer Trost. Mein Jesus kömmt BWV 151 a Ehre sei Gott in der Höhe BWV 197a, a dueto Ehre sei Gott in der Höhe z kantáty Unser Mund sei voll Lachens BWV 110. Všechny tyto skladby pravděpodobně vznikly v přibližně stejné době – ve 20. letech 18. století; telemannovskou část programu navíc doplnila Passacaglia z Concerta pastorale Johanna Christopha Peze (1664 -1719), který působil jako kapelník u mnichovského, bonnského a stuttgartského dvora. Možnost porovnat stylové směřování obou skladatelů z hlediska jejich současného postavení v našem hudebním životě byla zajímavá i poučná – nepříliš frekventovaný Telemann se tu jevil jako neprávem zapomínaný představitel zcela jiného způsobu kompoziční práce, než jaký známe z poslechu Bachova díla. V 19. století, které žilo romantickou ideou navrácení důstojnosti chrámové hudbě po desetiletích, kdy se z kůrů ozývaly nejen pro kostel určené skladby, nýbrž i mnohdy podle podivného klíče vybírané operní árie, navozovala lehkost Telemannova psaní pocit povrchnosti a nedostatku zbožnosti (Telemannova chrámová kantátová produkce je přitom podstatně rozsáhlejší, než Bachova); dnešní doba vnímá jeho “galantní styl” jako významnou spojnici mezi pozdním barokem a klasicismem. Otevřeně vzrušenou atmosféru Telemannova Magnificat i o něco zdrženlivěji radostnou náladu Bachových kantát výrazně podtrhl i způsob jejich prezentace. Sólisté Hana Blažíková, Markéta Cukrová, Tomáš Lajtkep (který tu na záskok podal obdivuhodný výkon) a Martin Schicketanz pod vedením Jany Semerádové a za doprovodu instrumentálního souboru Collegia Marianum společně provedli i sborové části všech děl; navodili tak realistickou představu možného účinku poslechu těchto skladeb v době, kdy byly napsány. Sváteční vyznění večera umocnil i jeho závěr – pro Collegium Marianum tradiční společné zpívání vánoční písně spolu s publikem: tentokrát padla volba na český překlad písně Michaela Praetoria Es ist ein Ros entsprungen (Aj růže rozvila se ze kmene krásného).
Collegium 1704 uvedlo 20. a 21. prosince v Rudolfinu Bachovo Vánoční oratorium BWV 248. Přesně řečeno čtyři ze šesti jeho kantát: první (Jauchzet, frohlocket, auf, preiset die Tage), třetí (Herrscher des Himmels, erhöre das Lallen), pátou (Ehre sei dir, Gott, gesungen) a šestou (Herr, wenn die stolzen Feinde schnauben). Soubor toto dílo neměl na programu poprvé; zapůsobilo však stoprocentně nově – jak co do výtečného výkonu obou složek souboru, Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704, tak i znamenitých sólistů. Václav Luks k provedení Vánočního oratoria tentokrát přizval tři německé pěvce – sopranistku Julii Sophie Wagner, altistku Ulrike Malotta a tenoristu Erica Stoklossu, a portugalského basistu Huga Oliveiru. V roce 2016 bylo uvedení Bachova Vánočního oratoria Collegiem 1704 věnováno 25. výročí hudebního nakladatelství Bärenreiter Praha; koncert byl zaznamenán Českým rozhlasem.
Se stejně pozitivním ohlasem, jako provedení Vánočního oratoria, se setkal u publika i silvestrovský program Collegia 1704. Poslední den roku většinou plyne ve znamení nevázaného veselí. S výjimkou chrámových bohoslužeb, které jsou v tomto dni zasvěcené zamyšlení se nad uplynulým rokem a připomínce farníků, zesnulých v době, která uplynula od Dušiček. Podobně vážný charakter měl i silvestrovský koncert Collegia 1704. Na programu byly tři skladby – Zelenkovo Dixit Dominus ZWV 68 (Žalm 127), Vivaldiho Nisi Dominus RV 608 (Žalm 109) a novodobá premiéra Zelenkových Litaniae Xaverianae ZWV 154. Dvě kompozice, vyzývající k zamyšlení, třetí koncipovaná jako prosba o podporu a slitování (v současné době nejvýš případná); všechny tři vyzařující obrovskou duchovní energii, založenou na minuciézní práci s textem. U Zelenky to lze očekávat. U Vivaldiho, kde má posluchač většinou malou zkušenost se skladatelovou chrámovou tvorbou, niternost vyjádření slovního obsahu může i překvapit – jako kupříkladu v případě zhudebnění veršů “Marné je dlouho vysedávat u práce, jíst chléb námahy: neboť svým miláčkům dává ho ve spánku. Hle, Hospodinovým darem jsou synové, odměnou je plod lůna”; atmosféra ticha noci je tu zachycena natolik působivě, že se posluchači tají dech. Velkou zásluhu na tom měla francouzská altistka Lucille Richardot, která dokázala výrazově velmi jemně odstínit i drobné textové nuance. Ve skvělé formě se předvedli i sólisté obou Zelenkových děl: Alena Hellerová, Aneta Petrasová, Samir Bouadjadja a Lisandro Abadie (Dixit Dominus), Lenka Ďuricová Cafourková, Barbora Kabátková, Lukáš Zeman, Georg Finger a znovu Aneta Petrasová, Samir Bouadjadja a Lisandro Abadie (Litaniae Xaverianae). Lepší zakončení starého roku a zároveň i začátek roku nového si lze stěží představit; k tomuto koncertu se posluchači budou ve vzpomínkách vracet i po letech.
