Hrdina Tylovy dramatické báchorky je v závěru pohádky zachráněn a vrací se do Čech z ciziny, která jej zklamala. Naši filharmonici musejí zažívat pocity přímo opačné. Zaprvé je cizina těžko mohla zklamat, když je všude oceňují a znovu a znovu zvou k hraní. Zadruhé a především, v cizině se nelze zbavit dojmu, že si umění, konkrétně klasické hudby, váží daleko víc než u nás.
Vezměme například Čínu. Filharmonici tu na turné střídají jeden nový sál za druhým, jeden při sobotním koncertu v Chang-čou dokonce slavnostně otevírali (Hangzhou Yuhang Grand Theatre). I menší čínské město, tedy jen o něco větší než naše metropole, si může dovolit vybudovat sál a pozvat filharmoniky z jiného kontinentu na slavnostní otevření. Představme si například Teplice, jak otevírají novou koncertní síň tak, že si pozvou třeba liverpoolský symfonický orchestr. Přijde vám to absurdní? A přitom je to jen lehká nadsázka.
Čínská vláda pochopila, že vybudovat koncertní sály je snazší část úkolu. Ta těžší, tedy vychovat publikum, města s novými síněmi ještě čeká. Ve zkratce řečeno: zdejší pořadatelé mají hardware, nikoli software. Softwaru máme my v Česku či Evropě spoustu, hudební tradice jakbysmet, ale postavit v Praze koncertní sál jsme nedokázali. Jen o tom usilovně diskutujeme již od dob bolševika.
Leckdo řekne, že tohle srovnání je faul, Čína není demokracie a vládní, tj. zároveň stranická, vůle má sílu zákona. To je samozřejmě pravda, avšak proč budují v říši středu rozsáhlou síť koncertních síní a snaží se ji naplnit importovaným programem? Nikoli z důvodů ideologie, ale proto, aby se mohli rovnat Japoncům a též Evropanům. Při tomhle tempu a úsilí se jim to brzy povede.
Už určitě dohánějí nás, Česko – my totiž zaostáváme i v Evropě. Jak je možné, že Poláci v posledních letech vybudovali několik prvotřídních koncertních síní a my ani jedinou? Je to tím, že by byla v Polsku horší demokracie? Ani náhodou, jen tam nevládne populistické křupanství a politická lenost jako u nás.
Vzpomeňme jen, kolik stran kandidujících v pražských komunálních volbách slibovalo nový sál. A stalo se něco? Spojili se ti, kteří tento projekt podporují, aby společným úsilím myšlenku zhmotnili? Nikoli. Ačkoli nejsme chudší než Polsko nebo Čína, a tedy máme dostatek prostředků, nejsme ochotni žádnou takovou „zbytečnost“ postavit.
Jaké asi musejí mít pocity hudebníci, když v chudších zemích vidí mnohonásobně větší zájem, soustavnost i množství prostředků, které se hudbě dostávají? Že si jejich vlast jejich práce mnoho neváží? Je jim touto cestou naznačováno, že kultura je zbytečný přepych? Uvědomme si, že například filharmonici se v případě potřeby hravě uplatní v zahraničí. Ceníme si snad kulturních statků a uměleckých výkonů méně než Čína?
