Samozřejmě že přeháním. Václav Talich (28. 5. 1883–16. 3. 1961) přece není zapomenuté jméno. V Berouně má svůj festival a expozici v muzeu, letos mu ke 130. výročí narození hrají Česká filharmonie či Talichovo kvarteto. Ale stačí to? Není Talich nakonec jednou z řady osobností, ke kterým se hlásíme, aniž to něco doopravdy znamená?
Listoval jsem opět po čase ve výborné knize talichologa Milana Kuny. Měla vyjít už v 70. letech, leč komunisté její vydání zatrhli; a když vyšla v roce 1980, z původního názvu Umělecká etika Václava Talicha nechala cenzura jen to nejnutnější: Václav Talich . Tahle knížka pro mě svého času byla vstupem do Talichova života i do jeho vážného, vášnivého a vtahujícího pojetí hudby. Proč tedy nepřipomenout něco z Talichova duchovního odkazu, kterému se věnuje?
„Tento týden jsem si četl v Novosvětské symfonii. Omýval jsem ji ze starého nánosu. Oprošťoval od literatury, snažil se zachytit prostou lapidárnost její hudební řeči, tak jímavé, že tak neproblematicky prosté! (…) Kolik mladické povýšenosti i pýchy se tu rozplyne v moudrém poznání, že není cíl, nýbrž pouhý směr k cíli, že není radost z nalezeného, ale rozkoš z hledání, že život není jakoby pohodlným seděním v měkkém křesle, nýbrž vyčerpávající chůzí v tvrdém terénu.“ Vždycky když Talichova slova z roku 1953 čtu, vzpomenu si na jednoho dirigenta, který před pár lety vyhlašoval, že může přijet k jakémukoli orchestru na světě a okamžitě začít zkoušet kteroukoli symfonii od Beethovena, Brahmse, Dvořáka či Čajkovského. Protože je má vždy „v paži“. A Talich? „Umění nezná definitivně dosažených met. Jednotlivý výkon je pouze pravdou dotyčného okamžiku, neboť zažitá zkušenost onoho okamžiku mění už podstatně původní předpoklady, z nichž výkon roste.“
Taky jste si všimli? Z neznámých důvodů se v Česku přestaly konat koncerty, kde je na programu hudba, kterou dirigují dirigenti. Místo toho chodíme na „výjimečné umělecké události“, při kterých zní „magické tóny“ pod vedením některého z „charismatických mistrů taktovky“. Nepřicházíme tímhle zplošťováním o něco? „Sám nejpokornější sluha, buďte ostatním vzorem, jak lze poctivou práci odosobnit, jak lze přes lidi hledět k cíli, ve Vašem případě k dokonalému splnění toho, k čemu Vás zavazuje autor a jeho partitura,“ psal sedmdesátiletý Talich svému žákovi Ladislavu Slovákovi. A o pár let dřív Charlesi Mackerrasovi: „My [dirigenti] jsme takový zvláštní konglomerát sebevědomí a pokory, nebojácnosti a strachu – to první potřebujeme ve styku s ansámblem, se kterým máme studovati, toho druhého je třeba v tichu vlastní pracovny, kde nás velikost uměleckého díla zavazuje ke skromnosti – že každé přebujení jedné z těch kontrastních vlastností ohrožuje činnost dirigentovu.“
Odpověď na otázku, jak moc zní v současnosti Talichova umělecká etika jako z jiného světa, ponechávám na zvážení laskavému čtenáři…
PS: „Mládí je v odvaze zmocňovat se nových poměrů, otesávat hrubé kameny k jemnosti projektované stavby, nespokojovat se s nabytou rutinou, s pupkem honosných titulů, ale dělat, dělat, tvořit, dolovat, hledat v silničním štěrku zlatá vlákénka. Jsou lidé, kteří dovedou z dvorního divadla udělat nejpustší šmíru; já se spíš hlásím k těm, kteří chtějí šmíru přetvořit v dvorní divadlo.“