Michael Nyman, Steven Stucky nebo Petr Wajsar. To jsou jména autorů, s jejichž hudbou se tradiční operní posluchač příliš často nesetká, avšak pokud chce navštěvovat nové pražské operní inscenace v příští sezoně, zřejmě se jim nevyhne. Národní divadlo dnes představilo na tiskové konferenci sympaticky odvážnou dramaturgii sezony 2018/2019, kterou bude otevírat i zakončovat Bedřich Smetana.
V polovině září otevře sezonu nové nastudování Libuše pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka a v režii ředitele Národního divadla Jana Buriana, který se v posledních letech operní režii na první české scéně vzhledem ke svému vytížení logicky příliš nevěnoval, nechme se tedy překvapit, zda pro něj bude jeho režisérská pauza přínosná a Smetanově věštkyni přidá na kráse. Naopak Jiří Nekvasil je i přes své manažerské aktivity plodným režisérem a jeho pojetí Smetanova Dalibora bude příští sezonu zakončovat.
„Úzkokolejná tramvajová linka mezi Libercem a Jabloncem se láme zatáčkami z kopce do kopce, projíždí vesnicemi, závodí s vlakem, chvíli se řítí i lesem. Jedno město postupně řídne, mění se v ruiny, rozpadá se, pak se všechno zase skládá dohromady – Liberec přechází v Jablonec a naopak. Radiofonická kompozice, která tuto pozoruhodnou linku zachycuje, tvoří jednu z forem díla nazvaného Tramvestie,“ tak mluví o své sbírce básník, překladatel a vedoucí katedry německého jazyka na Technické univerzitě v Liberci Pavel Novotný. V dubnu příštího roku uvede ND stejnojmennou operu Petra Wajsara, který se Novotného tramvajovými příběhy inspiroval. Wajsar patří k českým mezižánrovým hudebníkům, od kterých jsme v minulosti mohli slyšet jak celovečerní balet Maryša, velkou orchestrální kompozici Africa, tak muzikál Pornohvězdy. Píše například pro Orchestr BERG, je členem úspěšné acapellové vokální skupiny Skety, umí provokovat, udělat si ze sebe legraci a proplouvat žánry s velkým drivem. Na jeho Tramvestie se podle mého názoru můžeme těšit.
V centru zájmu další dubnové premiéry v příštím roce bude Mozart, ačkoli z něj neuslyšíme ani notu. Spojení dvou aktovek, které různými způsoby pojednávají o životě a díle velkého klasika přinese hudbu amerických skladatelů Michaela Nymana a Stevena Stuckyho. Nyman je českému publiku znám. Široká kulturní veřejnost má jeho jméno spojeno spíše s filmovou hudbou (Piano, shakespearovské Prosperovy knihy, ad.), ale například v 90. letech měla v pražském divadle Kolowrat velký úspěch jeho opera Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem a dvakrát vystoupil na Strunách podzimu. Námětem jeho opery z roku 1991 Letters, Riddles and Writs (Dopisy, hádanky a příkazy) je Mozartova korespondence, role velkého Amadea se zhostila při premiéře Ute Lemper a ačkoli ještě neznáme pražské obsazení této jednoaktovky, už teď je třeba vyseknout poklonu dramaturgii opery ND za spojení téhle libůstky s dalším mozartovským kusem, a sice komickou operou The Classical Style: An Opera (Klasika) Američana Stevena Stuckyho. Držitel Pulitzerovy ceny, autor desítek orchestrálních, komorních i vokálních skladeb a mimo jiné spolupracovník českého skladatele Karla Husy ve své opeře zkomponované v letech 2013–14 zachycuje situaci, jejíž úvod zní trochu jako začátek muzikantského vtipu: Povídají si v nebi Haydn, Mozart a Beethoven, jak to se současnou klasikou nestojí za nic. A tak se rozhodnou jít na Zem situaci napravit. Námětové propojení budí velké sympatie, uvidíme, jak si minimalismus Michaela Nymana s tradicionalismem Stevena Stuckyho budou v rámci jednoho večera rozumět hudebně.
Nová sezona nabídne ale i známá jména, mezi nimi Sergeje Prokofjeva a jeho Lásku ke třem pomerančům v režii Radima Vizváryho nebo Beethovenova Fidelia. A po 80 letech se do Prahy vrátí pseudojazzová opera Ernsta Krenka Johny Spielt auf, o které autor psal jako o svém největším úspěchu a zdroji pohádkových příjmů. Přejme úspěšnou sezonu i pražské opeře. Vtipná a suverénní dramaturgie k tomu zatím dává mnohé předpoklady.
