Vracet se po stopách úspěchů mimořádných osobností současné hudební scény bývá velmi zajímavé. Philippe Jaroussky vystoupil v Praze poprvé v roce 2004, ve věku šestadvaceti let, na Letních slavnostech staré hudby, které v té době byly rovněž velmi mladým festivalem. Jejich teprve pátý ročník byl v souvislosti s Rokem české hudby 2004 zaměřen na prezentaci hudební tvorby českých zemí v evropském kontextu; na autory, kteří se zde narodili, působili, nebo jejichž díla se vyskytují v českých a moravských hudebních sbírkách. První festivalový koncert („Perfidissimo cor“, 9. 7., Trojský zámek), měl na programu kantáty a instrumentální kompozice Antonia Vivaldiho a Johanna Sebastiana Bacha v provedení francouzského souboru Artaserse. Philippe Jaroussky, který tento ansámbl založil v roce 2002, festivalové publikum zaujal jako znamenitý zpěvák s vyhraněným smyslem pro vyjádření obsahových nuancí textu. Pro naše obecenstvo byl novinkou; ve Francii se už těšil výtečné pověsti – věnoval se zejména Händelovi a italské hudbě 17. a 18. století, pravidelně koncertoval a podílel se na operních projektech, spolupracoval s významnými reprezentanty hnutí za historicky poučenou interpretaci starší hudby (Gérard Lesne, René Jacobs, Jean-Claude Malgoire, Jean-Christophe Spinosi) a nahrával (jeho diskografie obnášela osm titulů, z toho dva byly sólové). O čtyři roky později – v roce 2008 – si posluchači závěrečného koncertu devátého ročníku Letních slavností staré hudby připadali jako na olympijském stadionu: téměř plná Smetanova síň přivítala Philippa Jarousského, jenž vystoupil za doprovodu Musiky Florey, potleskem, který během večera nabýval na intenzitě; dav obdivovatelů odměnil každé číslo stejně nadšeným pokřikem, jako kdyby se místo o spřádání vzdušného krajkoví barokních hudebních frází jednalo o skvělý sportovní výkon – ať už šlo o Zelenkovy Lamentationes Jeremiae Prophetae , jeho hudbu k jezuitské školské hře Sub olea pacis (zvlášť působivá árie anděla „Ave Deus“), nebo první přídavek, Händelovo „Dove sei“ z Rodelindy . Jarousského lehký, jasný hlas se nad okouzleným publikem doslova vznášel; závěrečný frenetický aplaus ve stoje nebral konce. A co můžeme očekávat letos, kdy Philippe Jaroussky znova vystoupí v Praze (shodou okolností už potřetí v olympijském roce), na Strunách podzimu, které se za šestnáct let své existence vyprofilovaly stejně pozoruhodně jako Letní slavnosti staré hudby? Od poslední návštěvy se Jarousského repertoár rozrostl o tvorbu pozdního 18. (Johann Christian Bach), 19. a 20. století i soudobou hudbu (Chaussonovy, Debussyho, Dukasovy, Franckovy, Faurého, Massenetovy a d‘Indyho písně, Faurého Requiem; v dubnu 2012 vystoupil v Metz v nové opeře Suzanne Giraud Caravaggio ). Počet jeho CD a DVD nahrávek, z nichž mnohé získaly prestižní mezinárodní ocenění, za poslední roky přesáhl dvacet (Jaroussky se objeví i na nejnovější nahrávce Cecilie Bartoli, která je jeho největším pěveckým vzorem – albu Mission , věnovaném italskému skladateli 17. století Agostino Steffanimu). Okruh dirigentů, se kterými spolupracuje, rozšířili mimo jiné Christina Pluhar, William Christie, Marc Minkowski, Christoph Eschenbach, Paavo Järvi a Fabio Biondi. Na jaře zpíval spolu s Cecilií Bartoli v salcburských představeních Händelova Giulia Cesara (další představení ho tamtéž čekala v srpnu) a se souborem Artaserse absolvoval po Německu, Polsku, Francii a Španělsku turné Le Tourbillon des sentiments (Vír citů; mimo jiné Monteverdi, Cavalli, Strozzi a Sances). V listopadu ho čeká série představení opery Artaserse Leonarda Vinciho ve Francii, Španělsku, Rakousku, Německu a Švýcarsku. Mezitím je na programu jeho pražský koncert. Zpěvák, obdařený „andělským hlasem a ďábelskou technikou“, naše obecenstvo bezpochyby opět překvapí novým, málo známým programem, sestaveným z repertoáru kastráta Carla Broschiho-Farinelliho; tentokrát ho doprovodí Venice Baroque Orchestra, který bude řídit Andrea Marcon. Půjde zřejmě o znamenitý zážitek – doufejme jen, že na příští pražský koncert Philippa Jarousského nebudeme muset čekat až do další olympiády.