I v Rusku podepsaly tisíce umělců, vědců a studentů různé petice proti válce na Ukrajině, přes značné osobní riziko. A díla předních ruských skladatelů by se samozřejmě měla hrát i nadále na celém světě. Jakékoli pokusy o bojkot Musorgského, Čajkovského, Prokofjeva nebo Šostakoviče jsou nesmyslné. Odhlédneme-li od politováníhodných příkladů Gergijeva, Netrebko, Berezovského a Matsujeva, jak se však se situací vyrovnávají další ruští zpěváci a instrumentalisté, kteří dosud vystupují v Rusku i na Západě? Koho podporují? Troufnou si protestovat nějakým způsobem proti apokalypse na Ukrajině?
V obsazení matiné Evžena Oněgina z Met, odvysílaném 2. dubna na britské stanici BBC Radio 3, jsem si nemohla nevšimnout (kromě Američana v titulní roli a dalších dvou Američanů a Brazilce v menších rolích) také jmen tří Rusů, arménské zpěvačky žijící ve Francii, a dále Poláka, Estonce a Ukrajince. Ze tří ruských zpěváků žije Larissa Diadkova v Lucembursku a Elena Zaremba dlouhodobě působí v USA, ačkoli ani na stránkách její agentury se mi nepodařilo zjistit žádné její osobní údaje. Ale jaký názor má na situaci třeba jednačtyřicetiletý ruský barytonista Igor Golovatenko, výborný Oněgin? A tato otázka zřejmě nenapadla jen mne.
Jak napsal Nicholas Wroe v článku v listu The Guardian 1. dubna, generální manažer Metropolitní opery Peter Gelb velmi dbal „na to, aby poukázal na specifikum případu Netrebko“. „V průběhu let zaujala [sopranistka] veřejný postoj. Většina ruských umělců, včetně dalších zpěváků, kteří vystupují v Met, však nezaujala žádný veřejný politický postoj,“ řekl Gelb. „Pokud chtějí uchovat své postoje a údaje o nich jako soukromé, je to jejich záležitost. Nemám s tím problém. Nežádáme je, aby vyplňovali nějaké dotazníky, ani ohledně jejich loajality k Met, ani loajality k Západu. Nic podobného neděláme, a ani si nemyslím, že je něco takového vhodné.“
Jak zdůrazňuje Nicholas Wroe ve zmíněném článku, tato „pozice se nyní stává v klasické hudbě ortodoxní, díky petici, kterou podepsali významné osobnosti jako Simon Rattle, Antonio Pappano, [houslistka] Nicola Benedetti a další, kteří vyzývají k ukončení jakéhokoliv plošného bojkotu proti ruským a běloruským umělcům“. A jak zdůraznil Zachary Woolf v New York Times 27. března, nevylučováním ruských děl a ruských umělců z koncertních a operních programů se tak hudební instituce vlastně staví proti lžím, kterých se dopouští sám Putin. „Jména Čajkovského, Šostakoviče a Rachmaninova jsou odstraňována z programů,“ kňoural tento válečný zločinec v ruské televizi v pátek 25. března – v den premiéry Oněgina v Met. A koncerty s díly dalších ruských skladatelů jsou na programu nejrůznějších institucí na celém světě (například na velikonočním festivalu v Baden-Badenu, který začal 9. dubna, je letos hlavním bodem festivalu právě ruská hudba, z oper konkrétně Piková dáma).
Barytonista Golovatenko je, tvrdí Peter Gelb, „jedna z velkých verdiovských nadějí, a máme ho zamluveného v mnoha inscenacích. Je směšné, když jsou umělci vyhazováni za to, že jsou Rusové, a je špatné, že některé orchestry a operní scény ruší ruský repertoár. Vysílá to zcela nesprávný signál.“ A jak dodal, „Velká ruská díla nejsou zodpovědná za Putina. Rušíme Putina, ne Puškina.“
A přesto mi nedá, abych se nad věcí znovu nezamyslela. Golovatenko vystupoval letos v Met i v Evropě (v lednu vystoupil např. s Berlínskou filharmonií pod taktovkou Kirilla Petrenka v Čajkovského Iolantě); letos bude účinkovat i v inscenacích ve Vídni, Chicagu a Los Angeles. Jako Oněgin byl již také objednán do nové inscenace curyšské opery v roce 2023. Je však také jedním z předních sólistů Velkého divadla v Moskvě.
Jak vnímá barytonista situaci v kterékoli ze západních zemí, ve které vystupuje, a kde si nutně musí všimnout každodenních protestů proti barbarským činům ruských vojsk na Ukrajině? Jak zpěvák cestuje, když v současnosti žádné americké aerolinie nelétají do žádných ruských měst, a 2. března ve 21 hod. vstoupily v platnost příkazy amerického Ministerstva dopravy a Federálního úřadu pro letectví, které ruským letadlům a aeroliniím blokují vstup do vzdušného prostoru USA a jeho využívání? Nedělám žádné narážky, ale opravdu by mne zajímalo, jak se na barbarskou agresi Ruska vůči Ukrajině dívá nejen on, ale i řada dalších ruských umělců. Ruští – ale i jiní – umělci mají nyní příležitost vyjádřit svou podporu Ukrajině, jakkoliv mohou.
S výše uvedeným prohlášením světoznámých umělců nestahovat ruskou hudbu z programů koncertních sálů a operních scén souhlasí i čtyřiaosmdesátiletý přední ukrajinský skladatel Valentin Silvestrov, kterému se podařilo po únavné dvoudenní cestě zablokovanými silnicemi dorazit z Kyjeva do bezpečí v Berlíně. Úvodní a závěrečná skladba na koncertě Berlínských filharmoniků na podporu Ukrajiny (27. března) byly z jeho pera, a jeho nová skladba s věcným názvem Stück für Klavier, auf der Flucht von Kiew nach Berlin geschrieben je patrně první napsaná během útěku z ukrajinské válečné zóny.
Na koncertě vystoupili hudebníci z Ukrajiny, Ruska (včetně Jevgenije Kissina), Běloruska, Německa a dalších zemí, kteří provedli skladby ukrajinských, ruských a polských skladatelů. Za onemocnělého Kirilla Petrenka zaskočila pětatřicetiletá japonská dirigentka Nodoka Okisawa, vítězka slavné soutěže v Besançonu v roce 2019.
Mediální společnost Deutsche Welle vydala 17. března rozhovor skladatele s Anastassiou Boutsko (ruskou novinářkou narozenou v Moskvě, která nyní působí v Německu). „Když se říše rozpadne, zanechá za sebou jazyk,“ řekl Silvestrov. „Římská říše za sebou zanechala latinu, britské impérium zanechalo angličtinu. Ruský jazyk je jakási latina postsovětského prostoru. Ale jazyk impéria není jen jazykem etnické skupiny, je to také jazyk, který zformoval kulturu. Velká ruská kultura dobyla svět – malířství, hudba a literatura. Ale když se podíváte na osudy umělců a spisovatelů v carské říši a v Sovětském svazu, byli vždy pronásledováni.“
V otevřeném dopise na internetu vyzývají mnozí z ukrajinských kulturních kruhů mezinárodní instituce – knižní veletrhy, festivaly, koncertní sály atd. – aby zcela bojkotovaly jakoukoli spolupráci s ruskými kulturními institucemi, aby zakázaly Rusům „účast na mezinárodních soutěžích, výstavách, fórech“ a další kulturní akce, a rovněž přestaly „informovat o ruské kultuře v médiích“, podotkla Anastassia Boutsko. „Jste jedním ze signatářů,“ dodala. „Opravdu si myslíte, že bojkotování ruských umělců a ruské kultury všude na světě je užitečné?“
„Ne, není, je to voda na Putinův mlýn“, odpověděl skladatel. „Pak může říci: „Podívejte se, jak nás celý svět terorizuje! Jaká pohroma pro nás!“ To mu jen pomáhá vymývat mozky vlastním lidem. Pokud však jde o organizace nebo ty, kteří Putina osobně podporují, to je jiná věc.„
Ano, a dokonce i benefiční koncerty pro Ukrajinu – respektive jejich pozadí – mohou být kontroverzní. Jak informoval 11. dubna rakouský list Kurier, 12. dubna se měl známý řecko-ruský dirigent Teodor Currentzis zúčastnit ve vídeňském Konzerthausu benefičního koncertu se svým orchestrem musicAeterna. Koncert však byl zrušen – sál vyhověl žádosti ukrajinského velvyslance v Rakousku Wassyla Chymyneze, podle níž je třeba „zdržet se zapojování ruských umělců do benefičních koncertů ve prospěch Ukrajiny“. K tomu je ovšem třeba bližšího vysvětlení: petrohradský soubor totiž financuje ruská VTB Banka, proti níž byly, tak jako proti řadě dalších ruských finančních a jiných institucí, vyhlášeny sankce.
Jakkoliv byla pro Konzerthaus prioritou benefičního koncertu „humanitární pomoc lidem na Ukrajině a uprchlíkům“, a jeho záměrem bylo „společně s hudebníky z Ruska, Ukrajiny a dalších zemí světa vyjádřit prostřednictvím umění, že mohou hrát důležitou roli napříč hranicemi“, představenstvo společnosti Konzerthausgesellschaft nakonec rozhodlo o „dočasném zastavení prodeje vstupenek na koncerty s účastí ansámblu musicAeterna na sezonu 2022/23, dokud nebude zajištěno nezávislé financování orchestru“. Jak uvedl v pondělí 11. 4. ředitel Konzerthausu Matthias Naske, instituce nesmí „v době nezměrného utrpení způsobeného útočnou válkou Ruské Federace proti Ukrajině ignorovat politickou dimenzi vystoupení petrohradského orchestru.“
Jak dál, tváří v tvář dalším hrůzám, o nichž slyšíme každý den? Někteří občané kdekoliv na světě vždy tvrdí, že politika nemá s uměním nic společného; jiní se domnívají, že vždy. Osobně patřím do druhé kategorie.
Od začátku války 24. února jsem byla často naprosto šokována, a po zprávách o masakrech civilního obyvatelstva v řadě ukrajinských měst téměř paralyzována. Co smysluplného mohou podniknout jednotlivci, kteří pracují v oboru hudby, ať už jako interpreti, organizátoři nebo novináři – kromě toho, že budeme Ukrajině prokazovat morální podporu a přispívat do sbírek?
Ano, všichni můžeme být nějak užiteční. Válka proti nezávislému suverénnímu evropskému státu je útokem proti nám všem, a všichni s ní musíme bojovat – na poli hudby například pořádáním benefičních koncertů či představení, umožňováním práce pro ukrajinské umělce, ale i šířením ověřených informací.
Jak řekl Václav Talich během druhé světové války, „pracovat se dá za každých okolností“. Dodejme: téměř za všech. A jako tehdy, „kulturní záležitosti přestaly být výsadou zasvěcenců“ a musí se stát „nejdůležitější složkou projevu národní vůle a hrdosti.“
