Tenorista Peter Dvorský, sopranistky Gabriela Beňačková, Magdaléna Hajóssyová, klavírista Marian Lapšanský – ti všichni patří do relativně početné skupiny slovenských umělců úzce spjatých s českou hudební minulostí a současností. Marian Lapšanský, u nás asi nejznámější slovenský pianista, oslaví v srpnu tohoto roku sedmdesátiny. Je nejen renomovaným klavírním sólistou, ale i neobyčejně zkušeným hudebním partnerem. V minulosti doprovázel například Gabrielu Beňačkovou, Dagmar Peckovou, Magdalenu Hajóssyovou, Jelenu Obrazcovovou, Sergeje Kopčáka, Petera Straku, Petera Schreiera nebo Romana Janála. Legendární bylo klavírní duo Marian Lapšanský – Peter Toperczer. Pro budoucnost významný je jeho vklad do přípravy mladých pianistů. Učil na HAMU i JAMU a dosud je veden jako profesor na bratislavské VŠMU. Další částí jeho profesního života je role manažera, nejviditelnější je vedení Slovenské filharmonie. Anticipací jubilea byl 15. března jeho recitál v sídle MHF Pražské jaro – kostele sv. Vavřince na pražské Malé Straně, kde byl hostem cyklu Pražské Múzy ´17, jenž pořádá Eva Garajová.
Komorní večer měl dvě roviny – hudební a verbální. Tou druhou bylo úvodní laudatio muzikologa a manažera Jiřího Štilce, jenž stál v 90. letech za jedním z největších gramofonových počinů Supraphonu, kdy pan Lapšanský nahrál na 12 CD cyklus Nálady, dojmy, upomínky, monumentální hudební diář Zdeňka Fibicha. Stručné, přesné a přitom neokázale lidské expozé bylo lepší částí večera. Horší byla „přednáška“ Jana Pohunka, vedoucího Etnografického oddělení Národního muzea v pražském Letohrádku Kinských, která se možná snažila popisem vztahu pověstí a historie korespondovat jak s Fibichem, tak s múzou večera Kleió, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Drhlo to projevem i obsahem.
Naštěstí hlavní byla hudba a ta měla dobrou úroveň. Dramaturgie sice objevná nebyla, v Praze vybraná hudba zazněla například v rámci jeho recitálu v roce 2014, ale opět mě pianista ujistil, že i ve vyšším věku si zachovává velmi dobrou technickou vitalitu a cit pro styl a melodii. Koncertní část uvedla štědře pedalizovaná Brahmsova Intermezza b moll a es moll. Stěžejní část programu byla předvídatelná, výběr z erbovní položky jeho repertoáru – Fibichových Nálad, dojmů, upomínek. Jakkoliv jsem v 90. letech obdivoval již zmíněnou integrální nahrávku, opět jsem si potvrdil, že v kvalitě skladbiček jsou značné rozdíly a že selekce je v koncertním provozu nezbytná. (Zvláště když coby přídavek zahrál podobnou drobničku Edvarda Griega.) Nicméně zaposlouchat se mimo jiné do Noci, Nervů, Řas, Žárlivosti, Ňader či Boků bylo dojemné.
Vrcholem koncertu tak pro byla sukovsky pozdně romantická Malá suita s passacagliou Eugena Suchoně, která byla skvěle interpretována a byla pro mě lahůdkovým zážitkem. Tečkou byl výběr ze Španělské suity Isaaca Albénize, kterou pan Lapšanský také rád zařazuje na programy svých koncertů.
Pár desítek lidí recitál jubilanta potěšil. Jsem však zvědav, jestli si na kulaté výročí člověka, který významně pomáhal české hudební kultuře, vzpomenou i reprezentativní české kulturní instituce, například Český spolek pro komorní hudbu, Institut umění nebo ministerstvo kultury.
