Julietta Bohuslava Martinů na jeho vlastní libreto podle surrealistické hry Georgese Neveuxe je jednou z nejkrásnějších oper, které kdy byly napsány. Vymyká se svým tématem a je mimořádně obtížná pro interpretaci. Málokdy se setká s kongeniálními interprety, protože vyžaduje bohatou představivost, schopnost imaginace a abstraktního myšlení, hravost, výrazný nadhled nad celkem inscenace související s citem i pro ten nejmenší detail, pochopení pro smysl nesmyslu, neobyčejnou poetičnost v kontrastu s realistickou stavbou dramatického konfliktu a bůh ví co ještě dalšího. Viděla jsem několik různých inscenací Julietty. Z nich chci zmínit Kašlíkovu na scéně Josefa Svobody v Národním divadle, jednu s režisérových nejlepších kreací ve spolupráci s dirigentem Jaroslavem Krombholcem (1963) – velký, přetrvávající zážitek. Ivo Žídek jako Michel. Potom velká pauza a setkání s úžasnou Juliettou Davida Pountneyho, Angličana s obdivuhodnou náklonností k české opeře. Viděla jsem jednu z posledních repríz jeho inscenace z Opera North Leeds a vzápětí v roce 2000 jsem ji dramaturgovala jako koprodukci s Národním divadlem. Scénografie geniálního Stefanose Lazaridise – nezapomenutelná písková pláž odrážející se v obřím nakloněném zrcadle nad jevištěm. Později v květnu 2016 krvavá detektivka jindy tak vynalézavého Clause Gutha v berlínské Staatsoper, za dirigentským pultem kouzelník Daniel Barenboim. Magdalena Kožená jako Julietta – krvavá oběť Michelovy střelby, již se marně snaží všelijak ukrývat. Nakonec monochromaticky bílá inscenace s málo snovou postavou Julietty v pražském Národním divadle před třemi lety.
A teď Ostrava. Režie Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), pánové s mnoha vlastnostmi a schopnostmi, kterými by měl inscenátor Julietty oplývat. Dílo poněkud kráceno – vynechána sedmá scéna druhého jednání, v níž se Michel ocitá v nebezpečí smrti (scénicky řešena v rámci následující mezihry). Ve třetím dějství zmizeli „ti v šedých šatech“, kteří se ze sna už nikdy nevymanili. Poněkud se tím oslabil rys depresivnosti a Michel zůstal sám na pokraji reality a snu, do něhož se nakonec propadá. Proč ne. Dramaturgické úpravy oper jsou zcela na místě, pokud je inscenační koncepce dokonale promyšlená. Bývají v zájmu interpretovaného díla a jeho skladatele. Bohuslav Martinů patří k těm autorům, kteří stvořili neobyčejně pestrý kaleidoskop operních skladeb. Měl vytříbený smysl pro jinakost a pro divadelní výraz. Svou Veselohru na mostě například zkomponoval pro rozhlas a přece ji tak rádi a často hrajeme na jevištích.
Vizuální složka inscenace má neobyčejnou moc. Tady kraluje funkční scéna Martina Chocholouška – prosklená hala s neobyčejně půvabnými historickými dřevěnými oboustrannými lavicemi s vysokým opěradlem, které poskytují i prostor divákovi skrytý, jakési nádraží nenádraží. Francouzské nápisy: ARRIVÉE před vstupem na quasinástupiště, rozpůlený bílý strom špičkou končící v konečnu, očíslované kóje pro uschování zavazadel, ale také rekvizit, vězení pro Trestance (CONSIGNE). Přesně rozdělený prostor na část na hranici snu a skutečnosti v popředí, za ním obří skleněné masivní dveře zajištěné řetězy a svět trvalého snu. Zemitý, originální, temperamentní Michel Luciana Mastra nádherně vyslovujícího český text. Všem účinkujícím je ostatně výborně rozumět – veliká vzácnost! Typově báječně obsazené figury, někteří operní herci mají svou zkušenost už z předchozích českých inscenací. Získali tím neobyčejnou interpretační jistotu a mohou si hrát s drobnokresbou (skvělí Markéta Cukrová a Ondřej Koplík, ale také Jan Šťáva a Alžběta Vomáčková). Za nimi nezůstávají pozadu ani ostatní výrazné figurky v podání Jakuba Kettnera a Martina Gurbaľa. Postava Julietty je výrazně odlišená kostýmem – žlutavá lehounká toaleta urousaného a bosého snového zjevení, které je však schopno se krásně hystericky pohádat (typově a hlasově přesná Kateřina Kněžíková). Kostýmní paralela Michela a Úředníka Kanceláře snů (Václav Morys)– fialkové pyžamo a na něm tmavý kabát, bosé nohy, Stará dáma v zašedlé odlice Juliettina kostýmu (Jitka Svobodová). Postavy jsou ostře řezané, zejména ženy jsou výrazně pestře oděné a dobře charakterizované kostýmem (Obchodnice, tři Pánové, Hadač z ruky), oba námořníci v seversky ostře žluté. Inscenace upoutává už od prvního tónu svou soustředěností a mimořádnou chutí do hry u všech zúčastněných. Přenáší to pozitivní energii na obecenstvo a uvolněné herectví podněcuje také hlasovou výrazovou sdělnost. Dirigent Jakub Klecker se s Juliettou setkal už při brněnské inscenaci, tehdy v nekrácené podobě. Jeho pojetí je tu hodně kontrastní, až silově živelné, avšak s patřičnými ztišeními v lyrických pasážích. Dobře si rozumí s poetikou dvojice Skutr.
Třetí dějství Julietty, Kancelář snů, je nejobtížnější, víceméně vyžaduje jiný prostor – zde velmi nápadité řešení s masivní světelnou rampou spuštěnou na proscénium. Jen Úředník Kanceláře snů se nějak vytratil. Je to jediná postava opery, která se vymyká proteovské proměnlivosti těch ostatních. Úředník by měl být, myslím si, doslova suchar, jehož se nic nedotkne. Tady živě reaguje na postavy snících – bojí se jich, je směšný, chová se jako všichni ostatní. Hledala jsem názor na tuto figuru u chytrých lidí a našla jsem v dopise režiséra Jindřicha Honzla dirigentovi Václavu Talichovi z října 1937 takovouto charakteristiku Úředníka: „Je to jediná postava ve hře, která nesní, která netouží, která nevypráví nic o sobě, ani o svém mládí, ani o své lásce. Úředník není snad ani člověk. Je to Něco, co poskytuje lidem sny.“ Zařazení muže s klotovými rukávy do společnosti různobarevných figurek Michelova snu je, domnívám se, handicapem jinak obdivuhodné, kouzelné inscenace režijní dvojice Skutr a jejich spolupracovníků.
Julietta Bohuslava Martinů není pro každého. Má-li však potencionální divák v sobě alespoň stopu zvědavosti a touhy po neznámém, pak by se měl jít na ostravskou Juliettu podívat. Jste-li jen trochu vnímaví, pak vás inscenace povede. Je viditelně a slyšitelně myšlenkově a emocionálně přesvědčivá. A to ještě pro mne zůstává zatím velkou neznámou druhé obsazení (Michel Jorge Garzy, Julietta Doubravky Součkové) a také osobní přínos dirigenta Roberta Kružíka.
