V Šestákově osudové cestě, jak známo, se proplétají dva nejdůležitější obory, je to skladatelské umění a vědecká činnost, spojená dále s popularizačními a organizačními aktivitami. Počátek mají oba jediný – je to jeho rodiště Cítoliby, městečko na Lounsku v Ústeckém kraji. V tamějším kostele sv. Jakuba hrával jako desetiletý na varhany a všechno začalo, jak už to bývá, obvyklou zápletkou, když se hlavní varhaník opozdil na mši. Zvídavého kluka už nadobro okouzlila hudba, ale nebylo to nic mimořádného. Jeho rodiče byli kantory a znamenitými hudebníky; maminka zpívala, tatínka violoncellistu si dokonce vybral v Praze ke spolupráci dirigent a skladatel Otakar Ostrčil. O nejlepších muzikantech se vědělo daleko široko a hudba patřila vždy ke vzdělanecké i prosté společnosti. Byla nejen zábavou, ale také energií, která povznášela. To je jedna ze zásad dr. Zdeňka Šestáka – „jít i za tu hudbu“, jak říká. Souvisí to ještě s jinou důležitou skutečností: na cítolibském kůru otevřel kdysi velkou starou skříň s notovým materiálem, který byl tištěný i rukopisný… Příběhy člověka samy vyhledají, je-li vnímavý a připravený.
Před studiem na pražské konzervatoři se Zdeněk Šesták vzdělával na hudební škole ve Slaném, kde ho učil Pavel Čada, spolužák Miloslava Kabeláče a Klementa Slavického ze třídy skladatele Karla Boleslava Jiráka, mimo jiné velké osobnosti Československého rozhlasu. Zdeněk Šesták absolvoval rovněž gymnázium v Lounech, právě odtud pochází jeho vynikající znalost latiny, kterou neustále zdokonaloval a tříbil. Rok 1945 pro něho znamenal, tak jako pro celou společnost, zlom, naději a nové příležitosti. Učiteli hudební teorie a skladby mu v Praze na konzervatoři byli Miroslav Krejčí a Emil Hlobil. Společně s dalšími skladateli a blízkými přáteli, jako byli např. František Kovaříček, Viktor Kalabis a Jindřich Feld, pociťoval Zdeněk Šesták nutnost dalšího teoretického a historického vzdělání a rozhodl se souběžně studovat hudební vědu u vysokoškolských pedagogů Josefa Huttera a později Jana Němečka. Studium na Univerzitě Karlově obohatilo mladého umělce o nový rozměr, často vzpomíná na nezapomenutelné přednášky z dalších oborů, například filozofie, v níž mu učaroval Jan Patočka. Filozofická, např. sokratovská témata jsou pak Zdeňku Šestákovi zdrojem inspirací po celý život, stejně jako historie, literatura, výtvarné umění. Poválečná léta byla určující zejména pro mladou generaci, ovlivněnou výrazně masarykovskými ideály. Zdeněk Šesták šel v průvodu těch studentů, kteří se postavili za prezidenta Edvarda Beneše v únoru roku 1948. Byl pak vyloučen ze studií, v roce 1949 přišly tzv. prověrky. Rigorózní zkoušky mohl vykonat až po dvaačtyřiceti letech!
Silné jsou i vzpomínky Zdeňka Šestáka na srpen roku 1968, je to současně rok jeho nástupu do funkce ústředního dramaturga symfonické, komorní a vokální hudby v Československém rozhlase, kde však jako zaměstnanec setrval jen krátce. Připomíná důležitá rozhlasová jména, jako jsou skladatelé Jiří Jaroch, František Vrána, Otmar Mácha, dirigenti Jiří Stárek, Alois Klíma, Josef Hrnčíř, redaktoři a dramaturgové Miloš Nedbal, Jiří Štilec, Olga Jelínková, Václav Břešťák, Jaroslav Stránský, Miroslav Hršel a jiní. S rozhlasem Zdeňka Šestáka pojila a dosud pojí pravidelná spolupráce, zejména v tématech hudby 18. století a jeho oblíbených cítolibských Mistrů.
„To je veliké dobrodružství… Když se přijde na kompozici autora, která za to stojí, neznámá, invenční, člověk se cítí jako objevitel…“ – Šestákova slova o cítolibské skladatelské škole jsou plná obdivu a zaujetí. Hudebníci a komponisté Jan Janoušek, Jan Adam Gallina, Jan Nepomuk Vent, Jakub Lokaj a význačný Václav Jan Kopřiva s talentovanými syny Karlem Blažejem a Janem Jáchymem působili hlavně ve 2. polovině 18. století na panství rodu Pachtů v Cítolibech na Lounsku. A byl to nejen kůr svatojakubského kostela, ale i lexikon obrozenského vzdělance, duchovního Jana Bohumíra Dlabacze, z něhož Zdeněk Šesták čerpal podněty. Pátrání v archivech, muzeích, na farách a kůrech, i v zahraničí, bylo jen logickým vyústěním k další činnosti. Přepisoval partitury, oslovoval dramaturgy, korepetoval a spoluúčinkoval s mnoha uměleckými veličinami. První koncert uspořádal Zdeněk Šesták z dílny českých klasicistních skladatelů už v roce 1949, jejich hudba byla díky němu nahrávána a stala se součástí koncertní dramaturgie našich a zahraničních interpretů. Dvě gramofonové desky vyšly jako soubor v roce 1968, o téměř dvacet let později to bylo dalších pět, výběr z nich nás okouzluje i na kompaktních discích… Hudba cítolibských mistrů zněla na mnoha koncertech, rovněž na mezinárodním festivalu Pražské jaro, má je v repertoáru Česká filharmonie, vysílá Česká televize, Český rozhlas je pravidelně uvádí v rámci koncertů Evropské vysílací unie apod.
Skladatelská tvorba Zdeňka Šestáka je rozsáhlá a myšlenkově hluboká; zahrnuje symfonie, koncerty, díla pro smyčcové a dechové nástroje, komorní, vokální kompozice a tzv. církevní skladby, které jsou všechny jakousi jeho vlastní syntézou vývoje hudby 20. století s nosným a přehledným tvarem. Reaguje často na podněty aktuálního dění (srpen 1968, filosof Jan Patočka), dějinných momentů politických a společenských. Sahá po námětech ontologických a problémech obecně lidských, jakož i známých tématech, souvisejících s dramatem a poezií, stejně jako s historií, včetně antiky, která je mu v mnoha směrech blízká. Podtituly jeho kompozic dávají pocit očekávání a něčeho, o čem je třeba přemýšlet, například Symfonické variace „Zpřítomnění okamžiku“, 1. violoncellový koncert „Světlo naděje“, Koncert pro violu „Sokratovské meditace“, Symfonie č. 5 „Chronos“ a č. 6 „Věčný nepokoj srdce“, pátý Smyčcový kvartet „Labyrint duše“ a devátý „Sisyfos“, nebo nazve svou kantátu jen prostě „Hommage á Apollinaire“. Významným počinem Radioservisu je vydávání jeho díla na kompaktních discích.
Zdeněk Šesták je člověkem empatickým, rodinným, společenským a stále diskutujícím o hudbě, která je naší stálou součástí… Je členem Společnosti českých skladatelů, Přítomnosti, Umělecké besedy a také hudebně vzdělaneckého sdružení Pondělníci. Uznání za přínos filozofii vzdělání mu udělila Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, obdržel rovněž Cenu Ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos české kultuře v oboru hudby.
Skladateli a muzikologovi Zdeňku Šestákovi přejme pevné zdraví, zvedejme číši na jeho počest a radujme se s ním! Ať nás ještě dlouho obdarovává svou vitalitou. A s ním si řekněme:
„Člověk musí dospět k určitému věku, aby si vážil každého okamžiku, jenž mu byl dán, aby žil plný a hodnotný život. I když úsilí o zastavení neustálého toku času je marné, nic nám nebrání, abychom si tento moment přiblížili cestou intelektu i cestou srdce, a tím jej alespoň zdánlivě zpřítomnili a intenzivním sebeuvědomováním ho pozastavili…“
Tip: Český rozhlas Vltava, pořad Akademie, 30. 12. 2015, 20.00 hod.
(Převzato z Magazínu Vltava 4/2015.)
