Přítelkyně mého syna na závěr studia hudební vědy na FFUK napsala diplomovou práci o fungování hudby ve vězení. Tomuto tématu se věnuje i nadále a svůj výzkum rozšířila o studium funkce zvuku jako takového ve vězeňském prostředí. Když se svým výzkumem začínala, nebyla jsem úplně přesvědčená o tom, jakým přínosem může zpracování tohoto etnomuzikologického tématu být. Nyní jsem svůj názor změnila.
Co manželka generálního konzula ČR v Miláně žiji už více než rok v Lombardii. Vyslání mého manžela do Itálie byl pro mě splněný sen. Obdivuji italskou kulturu, studovala jsem italský jazyk a literaturu, během studia jsem byla na několika stážích na různých italských univerzitách, kde jsem si zamilovala neodolatelnou jižanskou srdečnost, veselý a pospolitý způsob života, umění radovat se a užívat dne. Proto mi také na počátku koronavirové krize bylo sympatické, že se Italové i u vědomí nebezpečí nákazy dále družili, v začínajícím jarním počasí houfně vycházeli do parků (školy už byly zavřené, provoz barů a restaurací byl omezen a následně zakázán úplně), sportovali, pořádali pikniky a nenechali si zkazit radost z jarního sluníčka a kvetoucí přírody. Jak se nákaza šířila, začala italská vláda vydávat stále restriktivnější příkazy, až došlo k úplnému zákazu vycházení, s výjimkou nejnutnějších pochůzek. Konečně nám všem začalo být jasné, že jinou zbraň proti nebezpečnému viru než izolaci nemáme. A najednou se do té doby nedisciplinovaní občané Itálie začali chovat zodpovědně, přestali vycházet z domovů, pokud musejí ven, udržují odstupy nejméně na dva metry, ulice měst i vesnice zejí prázdnotou.
„Otevřme okna, vyjděme na balkony a zahrajme si společně, byť vzdáleni od sebe!“ S tímto sympatickým heslem se v prvních týdnech přísné karantény rozezněly balkony po celé Itálii. Vždy v 18 hodin vyšel každý, kdo chtěl vyjádřit solidaritu s ostatními, poděkovat těžce zkoušeným zdravotníkům a záchranářům či dodat odvahy sobě i druhým, k oknu nebo na balkon svého bytu a zahrál nebo zazpíval pro publikum ze sousedství. Videa z těchto soukromých produkcí kolují na internetu. Jedno z nejdojemnějších je to, které ukazuje v Miláně žijícího swingového trumpetistu Raffaela Kohlera, jak ze svého okna hraje neoficiální milánskou hymnu O mia bela madunina (Ó má krásná Madono – je myšlena zlatá socha Madony na špičce katedrály, jež ochraňuje město a jeho obyvatele, ať už pocházejí z jihu, nebo se v Miláně narodili). Okno slavného trumpetisty je zamřížované a melodie oné jižansky radostné písně ze třicátých let minulého století zní v jeho podání symbolicky teskně.
S exponenciálně se šířící nákazou a děsivě narůstajícím počtem zemřelých však lombardské balkony utichly. Sever Itálie se ocitl za pomyslnými mřížemi, ve vězení strachu. Život se tu jako by zastavil, vše je utlumeno. Člověk si uvědomí to nebývalé ticho. Ticho malého počtu chodců vyhýbajících se navzájem, ticho lidí stojících v rozestupech před obchody s potravinami, ticho, v němž každý zvuk vystupuje ostřeji a má jiný význam než dřív. I všudypřítomný jekot sirén sanitních vozů se rozléhá jinak…
V této atmosféře jsme o velikonoční neděli všichni vděčně přijali krásné gesto orchestru La Scaly. Jeho hráči se ze svých domovů spojili, aby mohlo být natočeno video jejich „společného“ provedení Pachelbelova Kánonu v D dur. Jednotliví členové orchestru natočili své party smartphony, vše bylo následně zmixováno dohromady, bez přetáčení. Video hudebníci věnovali statečným lékařům a zdravotnickému personálu celé Itálie. Velikonoční čas stále trvá, tedy Buona Pasqua i vám.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=-Q4k6PiXBNA[/spvideo]
