Ve Wu-chanu, hlavním městě provincie Chu-pej s jedenácti miliony obyvatel, je v místní hudební síni Qintai Concert Hall tabule s výčtem orchestrů a souborů, které zde během krátké existence tohoto sálu vystoupily. Nechybějí zvučná jména od Berlínských filharmoniků přes orchestr BBC až po známé soubory specializující se na starou hudbu. Mimochodem, Česká filharmonie je v čestné první desítce zahraničních orchestrů. Organizátoři mají zjevně dostatek prostředků, aby své publikum rozmazlovali.
Jenže publikum tomu neodpovídá: počínaje oblečením a konče chováním, o hudebních choutkách nemluvě. Sály jsou v Číně často nové a napodobují zdobný styl evropských sálů z 19. století. Obecenstvo sice tak jednoduše přizpůsobit nelze, ovšem Číňané mají metody. Zatímco u nás, například v Rudolfinu, diváky hlášení upozorní pouze na to, aby si vypnuli mobily, v lidové republice mají pravidel mnohem víc. Před koncertem je vysílají přes reproduktory, a je-li v sále nad pódiem digitální tabule, pak je i promítnou. Návštěvníci jsou nabádáni, aby si do sálu nenosili jídlo ani pití, v průběhu koncertu nekorzovali po hledišti, nenechávali hlučet děti, nesvačili a nešustili plastovými pytlíky, a také se dozvědí, že by měli přijít slušně oblečení.
A nejsou to plané výzvy, na koncertě často uvidíte lidi třeba v kraťasech, zahlédl jsem dokonce mladíka s velkými traktoristickými sluchátky na uších. Většina návštěvníků má zrak přikovaný k mobilům a celé auditorium působí dojmem náhodné sešlosti, včetně významných soudruhů. Ti si přicházejí sednout do parteru ve skupině, oblečení v „uniformě“ tmavé kalhoty, bílá košile, někdy i přes kalhoty. V hledišti zkrátka panuje opak nálady, kterou známe z Evropy – napjaté slavnostní očekávání. Spíš je tu znát trochu lhostejná uvolněnost.
Číňané však umějí disciplínu ze svých posluchačů vymáčknout. Během koncertu se ozývá jen chrchlání a kašlání – a prý je to ale stále lepší. Jak mne ujistila paní Altrichterová. Personál v sále, který je ve srovnání s Českem opravdu početný, mne nadchl jednou fintou: jakmile v hledišti někdo během koncertu vytáhl mobil a začal si dění na pódiu nahrávat, odkudsi shora, asi z balkonu, mu oslnil displej mobilu nějaký „snajpr“ laserovým ukazovátkem. Kdosi mi tvrdil, že prý je používají i zepředu a svítí dotyčnému do obličeje. To jsem na vlastní oči neviděl, ale laserová metoda na umravnění publika by nebyla na škodu ani u nás, protože tenhle mor se sálům Česka rozhodně nevyhnul – bez ohledu na slušné upozornění před začátkem.
Trochu legrační je také „spouštěcí klaka“, která má za úkol publiku naznačit, kdy tleskat. Bylo by to možná dobré, ovšem kdyby se netleskalo mezi větami a nepostupovalo se se stále stejnou nadšenou kadencí i ve chvílích, kdy dozněl nějaký lyrický kousek. Co se týče vkusu, čínskému publiku se nejvíc líbí rytmické skladby s jednoduchou melodií, takže i Janáčkova Sinfonietta je pro něj nestravitelná. Věřme však v postupné vzdělávání posluchačů. Nezapomínejme, že sály, kam Česká filharmonie zavítala, byly v mnohamilionových městech a zde by se měla a mohla nějaká báze nadšenců, kteří by chtěli slyšet i něco jiného, vytvořit velmi snadno. Na každém kroku je tu vidět, že pokud si čínská vláda něco usmyslí, pak toho dosáhne. A klasická hudba patří k jejím prioritám – napodobují v tomto punktu Japonce. Jeden si ovšem říká, jestli lze vyvolat lásku k hudbě povelem.
