Jestli na vás působí titulek jako nepatřičná hyperbola, tak splnil svůj účel, protože jste se rozhodli glosu číst a snad i dočíst. Nicméně jde jen o parafrázi výroku ředitele Symfonického orchestru hlavního města FOK, jenž na setkání s novináři mluvil se suchým humorem sobě vlastním o výjimečném orchestru výjimečného města. Může se to někomu nelíbit, ale skutečností je, že v Praze jsou v tuto chvíli nejlepší sály, nejvíc peněz, nejvíc sponzorů a nejvíc potenciálních recipientů klasické hudby. A také nejvíc velkých orchestrů.
Duben a květen jsou nejen měsíce jara, ale i čas, kdy se představují nové koncertní sezony. Zacílím na tři velké orchestry – Českou filharmonii, vlastněnou státem, Pražské symfoniky, jejichž majitelem je město Praha, a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, jehož majitel je zřejmý.
Česká filharmonie se drží svých existenčních pilířů: 1. ekonomické jistoty, 2. interpretační růst, 3. dramaturgická symbióza konzervativismu a citlivého zkoumání moderní a nové hudby, 4. hvězdnost, 5. edukace. Jak se tato paradigmata projeví v 127. sezoně 2022/23?
ČF se podařil husarský kousek. Poprvé je generálním partnerem mocná Skupina ČEZ a přitom jim zůstalo partnerství České spořitelny, Škody Auto a Finep. Silné partnerské značky mají konkrétní projekty i Český spolek pro komorní hudbu. To vše je základ, který možná budí závist u všech českých a moravských orchestrů. Viděno prizmatem silné ekonomiky by si určitě zasloužily některé projekty zajímavější dramaturgii a lepší finance, například orchestrální akademie. Je nezpochybnitelné, že kvalita orchestru v některých aspektech nenápadně, leč setrvale roste. Jistě je v tom trvalá práce šéfdirigenta Semjona Byčkova, i když necítím nějaký rozhodný posun od éry Jiřího Bělohlávka (ten je spíše v akcentech); angažování špičkových muzikantů, kteří jsou i výbornými sólisty, ale i kontakt se silnými hostujícími dirigenty, a to nejen českými (Altrichter, Hrůša, Netopil), ale hlavně cizozemci. V příští sezoně to budou určitě blahodárné kontakty se Simonem Rattlem, Giovannim Antoninim, Manfredem Honeckem, Johnem Eliotem Gardinerem či Danielem Hardingem. Snad tomu bude i u zatím neznámého Maxima Jemeljanyčeva. Všichni uvedení spadají do kategorie „hvězda“ a jsou to jména, která si jiné české orchestry těžko mohou dovolit. Stejně je to ale například i s Danielem Trifonovem, Seong-Jin Choem, Leonidasem Kavakosem nebo Lisou Batiashvili. Někteří se ale v Praze objeví, protože má ČF to štěstí, že s nimi „hvězda“ absolvuje turné. Tím jsem se dostal k téměř filozofickému problému, který ale možná problémem není. Je obecný a vztahuje se na mnoho orchestrů po celém světě. Šéfdirigent je mocná figura a ledacos ovlivňuje. Je přirozené, že se díky němu vracejí k „jeho“ orchestru „jeho hvězdy“. Kupříkladu jsem nadšen z umění paní Batiashvili a pana Choa, ale po světě cestuje řada podobně dobrých houslistů a klavíristů a ti se už kvůli termínovým limitům v ČF neobjeví. (Bohužel ani u festivalů, jež mají v podstatě velmi podobný produkční temporytmus.) Takto to vypadá, že spojí zahraniční zájezd s hostováním v Rudolfinu. Oktrojovaný guest list sólistů i dirigentů je však běžný po celém světě. Je daný financemi, kontakty vedení tělesa a navyklými agenturními cestami. Přesto i ČF nabízí objevy, z nichž vyzvednu Johana Daleneho. Mocnou kartou je rozhodnutí, že rezidenčními umělci 127. sezony bude dvojice Magdalena Kožená–Simon Rattle. Pro paní Koženou je to návrat, neboť pro 120. sezonu připravila dodnes těžko zapomenutelnou sérii koncertů, pro jejího manžela premiéra. Jaké štěstí pro Prahu, že má po odchodu z Berlínské filharmonie volnější ruce a kalendář! Zvlášť bych připomněl uvedení Pěti řeckých písní Bély Bartóka a Mahlerovy 9. symfonie. Tím se vlastně dostávám k obecné premise, problému, který bych asi neměl vůbec řešit. Orchestry, divadla, média (včetně Harmonie) svou dramaturgickou či ediční nabídkou vlastně vnucují divákům, posluchačům, čtenářům svůj pohled a názory na svět, kulturu, potažmo na hudbu. Jenže kultura by těžko mohla kvést v anarchii. Tento celosvětový modus vivendi se může zdát nefér, ale prostě dramaturg, hudební ředitel, intendant mají nějakou nabídku a je na lidech, jestli ji přijmou. Vyprodané koncerty ČF svědčí o tom, že nabídka souzní s poptávkou. Pražané asi skutečně touží slyšet tři Mahlerovy symfonie v sezoně, i když (nebo právě proto, že) je slyšeli bezpočtukrát od mnoha dirigentů včetně Bělohlávka nebo Neumanna. A je zřejmě jedno, že hudební svět je nekonečně široký. Nechci spekulovat, kolik bychom slyšeli opusů Gustava Mahlera, kdyby je ČF zrovna (pokolikáté už?) nenatáčela. Musím však dodat, že sezona nabídne i neotřelé skladby, jež živě uslyšíte jen výjimečně. Především je to nádherné Schumannovo oratorium Ráj a Peri, zajímavé snad budou světové premiéry Klavírního koncertu Thierry Escaicha a Bimetalu Miloše Orsona Štědroně. Mimořádně se pak těším na koncert Jakuba Hrůši a Daniela Trifonova, kde si při Sukově smuteční symfonii Asrael vzpomenu na Jiřího Bělohlávka a při geniální Skrjabinově hudbě, že vznikla v dnes existenciálně ohrožené Oděse. Poctu Jiřímu Bělohlávkovi vzdá ČF v červnu 2022, podobně jako v roce 2021, open air koncertem na Hradčanském náměstí a já si jako často během sezony ČF uvědomím, jak nenahraditelná je to ztráta pro českou kulturu.
Edukační projekty ČF zmiňovat nebudu. Jsou báječné, ale je jich tolik, že rodiče a seniory odkážu na jejich web. Zastavím se však letmo u Českého spolku pro komorní hudbu. Ti, kdo nemají komorní muziku za pramen života, zapomínají, že něco takového ještě institucionálně existuje. Přitom produkuje desítky hodin zajímavé hudby. Plný výčet by byl opět marný, ale několik „velkých maličkostí“ stojí za vyzvednutí. Ivo Kahánek spojí síly s mladým Calidore String Quartet, který má sice základnu v New Yorku, ale obsazení je mezinárodní. Uvedou v podstatě nehraný Klavírní kvintet Césara Francka, Harmonie České filharmonie uvede hodně zajímavé Signals from Heaven Torua Takemitsua, Pavel Haas Quartet se vrací s erbovním Kvartetem „Z Opičích hor“ Pavla Haaseho, snad přiletí kvartetní legenda – Emersonovci. ČSKH systematizoval recitály do speciální řady. Velká očekávání budou směřovat hlavně k recitálu Iana Bostridge se Schubertovou Zimní cestou.
Městský orchestr FOK má sice skromnější rozpočet, zato pestřejší nabídku, od orchestru v oficiózní Smetanově síni Obecního domu se svými věčnými problémy po hudební imaginárium či varhanní recitály. (Nechápu, proč Česká filharmonie koncepčně nevyužívá varhany v Rudolfinu.) Hlava FOKu tvrdí, že „koncertní sezona Pražských symfoniků má v sobě zakomponovány svorníky – mezi dneškem a zítřkem i mezi kulturními odlišnostmi“. Dnešek by mohla například předjímat v premiéře Praga Arcana Jana Ryanta Dřízala nebo multižánrový symfonický projekt Tata Bojs, což ale není zrovna originální… Své posluchače si jistě najdou večery propojující poezii a literaturu s hudbou. Jestliže ČF zařazuje do svých programů stále více Českou studentskou filharmonii a setrvale členy své „akademie“, FOK pečuje o školní dorost Gymnázia a hudební školy hlavního města Prahy.
Nabídka FOKu je přebohatá. V okruhu mého zájmu budou 1. houslový koncert Jana Kubelíka, což by mohl být instrumentální objev sezony, Rybova Česká mše vánoční, jež asi bude na rozdíl od autentického podání Václava Lukse v ČF v režii Matěje Formana zábavná (zato Bachovy Janovy pašije ve stejné režii budou doufám kontemplativní), Skrjabinův Prométheus, Podivuhodný kouzelník Vítězslava Nezvala, Ensemble Tourbillon, spojení varhaníka Oliviera Latryho a pianisty Érica Le Sageho, Händelovy Chandos Anthems, dvojice Florence Malgoire–Mahan Esfahani. Zvědavý budu na hru Kölner Kammerphilharmonie a její „veselé Velikonoce“ (že by zrod nové tradice – Velikonočního festivalu?). Nevím však, co očekávat od perské a mandincké hudby a spojení stále více barevně bohatého sopránu Simony Šaturové a útlého kontratenoru Filippa Mineccii. Překvapivou informací je rezidentství Pražských komorních sólistů (vznikli v roce 1961 na platformě FOKu, nový život jim začal díky Radku Baborákovi v roce 2013) v kostele sv. Šimona a Judy, jež je od jeho odkoupení Prahou ve správě FOK.
Má-li ČF silný tah mimo jiné díky Semjonu Byčkovovi a tandemu koncertních mistrů Janu Mráčkovi a Jiřímu Vodičkovi, pak je stále zřejmější, že velmi šťastným manažerským tahem vedení Pražských symfoniků bylo angažování šéfdirigenta Tomáše Braunera, který má oproti Byčkovovi výhodu hluboké znalosti českého prostředí a specifik, a koncertního mistra Romana Patočky.
Už nějaký čas se Symfonický orchestr Českého rozhlasu pyšní sloganem My jsme SOČR. Jestliže kdysi to byla spíše sinusoida, posledních pět let je hrdost na místě, protože roste výkonem i dramaturgií. V sezoně 2022/2023 se stane skutečností, že bude mít nového (a mladého) šéfdirigenta. Alexandra Liebreicha (*1968) vystřídá Petr Popelka (*1986). Tuším, že by to mohlo mít nemalé umělecké důsledky. Pan Popelka je česká dirigentská kometa a mnozí lidé si od něho hodně slibují. Jestli budou dopady tak zásadní jako kdysi nástup Karla Ančerla do České filharmonie nebo Jiřího Bělohlávka do FOKu, ukáže budoucnost. Jeho první sezona má několik silných pozitiv. Především je dramaturgicky doslova vymazlená. SOČR sice nemá a ani nemůže mít tak širokou nabídku jako konkurence, ale při jejím čtení budete příjemně překvapeni. Vysokou úroveň hlavní orchestrální řady slibuje už inaugurační večer šéfdirigenta. Brahmsův houslový koncert přijede zahrát Frank Peter Zimmermann. Nic nového, ale bude zajímavé sledovat jeho spolupráci s orchestrem v tomto hodně symfonickém díle. Báječná je i volba Schönbergovy básně Pelleas a Melisanda. Průniky, doteky, dialogy najdete téměř v každém rozhlasovém večeru. Martinů si bude povídat se Stravinským, Korngold s Richardem Straussem, Janáček s Messiaenem, Mahler s Bergem, Ligeti s Bartókem (!), Ravel se Chaussonem, Šostakovič s Musorgským. Anglický večer bude zcela v režii britských umělců – Britten, Walton, Benjamin Grosvenor a navíc dirigentka Jessica Cottis. Hodně lidí mluví o potřebě uvádět české souputníky Suka či Janáčka, ale činů je pomálu. SOČR uvede Symfonii A dur Otakara Ostrčila! A objednal světové premiéry (Jiří Kadeřábek, Martin Smolka). Hosté jsou velmi zajímavé – Jean-Efflam Bavouzet, Elina Vähälä, Daniel Miller-Schott… Je sympatické, že pan Popelka pozval k hostování svého téměř vrstevníka a v budoucnu možná trošku konkurenta – Roberta Jindru (*1977), hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Jedno jsem však nepochopil, ač jsem se snažil. Proč pan Popelka uvede koncertně jedno jednání Tristana a Isoldy a v dalších dvou letech zbytek… Nebo že by Vltava odvysílala vždy v předvečer dalších dějství pro oživení paměti to předešlé? I tak mi to přijde jen jako neoriginální gesto… Zajímavé jsou též projekty Komorní řady, kdy v Anežském klášteru zazní hudba 18. věku a kdy se Václav Luks v roli dirigenta pokusí přimět moderní orchestr a moderního houslistu Romana Patočku k „poučenému“ pohledu na několik staletí starou hudbu nebo písně Richarda Wagnera v podání pěvkyně Markéty Cukrové, jež jinak triumfuje v hudba baroka a klasicismu. No a pak je tu „bonus“, který konkurence zatím v takové míře nemá – Nové horizonty, z nichž mě zaujalo hlavně spojení SOČRu s Concept Art Orchestra, který iniciovala Štěpánka Balcarová… SOČR má i hmotný bonus, jaký mu může leckdo závidět – nahrávací a koncertní Studio 1. Šest večerů nabídne zvláštnůstky jako třeba souhru sedmi trombonů, hru šesti muzikantek nebo důkaz, že dirigent Petr Popelka je též velmi zdatným kontrabasistou a klavíristou, navíc s participací hvězdného Daniela Müller-Schotta.
Tři orchestry – tři podstatně různé světy dané institucionálním zakotvením, posláním, ekonomikou. Na počátku tohoto století jsem si myslel, že by se počet profesionálních orchestrů našeho státu měl redukovat, nyní si myslím opak. Každý orchestr, který dává do své práce celé srdce, kreativitu a všechnu píli, které je schopen, má právo na život a má mít možnost nabízet lidem svou představu o hudbě. Je pak na publiku, aby rozhodlo, co přemůže čas, pandemie a války. Ale vždy je třeba, aby mu okolí pomohlo budovat podmínky a je jedno, jestli je to stát, město, kraj nebo instituce, jejíž posláním je šířit kulturu.
Coda. Aby toho nebylo málo, tak se schyluje k „válce“, neboť v delší budoucnosti se rozhodne, jak se budou pražské hudební instituce podílet na fungování tzv. Vltavské filharmonie. Ale to je jiný příběh.
