12. dubna roku 1922 se zakončila životní dráha jedné z nejvýznamnějších postav naší hudební minulosti. Legendární houslista František Ondříček zemřel náhle ve vlaku na nádraží v Miláně. Smutná událost vyvolala velkou pozornost ve světovém i našem tisku. Pražská konzervatoř, kde Ondříček působil poslední svá léta, uspořádala pietní slavnost. Zahájil ji rektor Vítězslav Novák, tryzna pokračovala projevy, z nichž nejemotivněji působilo zvolání Josefa Bohuslava Foerstera: „František Ondříček! Struna napjatá mezi nebem a zemí, jíž se dotknul prst Boží! Nástroj, jenž zpíval tíhu života i jeho slávu, radost i žal, smích i slzu, naději i útisk, stejně pravdivě, stejně přesvědčivě, stejně dojemně – jelikož z něho mluvil život.“
O několik let později píše skladatel Josef Suk: „Zvuk Ondříčkových houslí vznáší se dále nad naší vlastí, neboť v tom zvuku byla duše národa se všemi nepokoji, touhami a radostmi, tím zvukem jsou naplněny české lesy, řeky, hory, tím zvukem zpívají česká údolí.“
Krásná slova, která oceňovala nejen houslistu světového. Umělec byl u nás vnímán jako ryze národní a sám se tak cítil. Jak píše v dopise manželce Anně Hlaváčkové: „Zůstanu vždy upřímným vlastencem, vždyť jsem na to pyšný, že jsem Čechem.“ Světová proslulost však dávala jeho češství mimořádný rozměr a hodnotu.
František Ondříček se narodil 29. dubna 1857 v Praze na Hradčanech. Otec Jan, sám hudebník, se stal přirozeně prvním učitelem. Nadání Ondříčka si všiml i profesor Antonín Bennewitz. František se stal jeho studentem na konzervatoři v 17 letech a absolvoval po třech letech v roce 1876.
Po dřívějších návštěvách koncertů houslisty Ferdinanda Lauba, který se stal jeho vzorem, poznal Ondříček i dalšího z tehdejších velikánů. V Praze koncertoval polský houslista Henryk Wieniawski, Ondříček byl novým vzorem uchvácen a měl štěstí i na osobní setkání. Stalo se při koncertě, kde Ondříček hrál. V sále byl přítomen významný posluchač – právě slavný Wieniawski. Ten vystoupil na pódium a na znamení svého uznání Františka před nadšeným publikem políbil.
Mladý umělec toužil i po dalších zkušenostech a projevil zájem o studium v Paříži. Na doporučení Wieniawského, který z této školy vyšel, byl přijat do třídy Lamberta Massarta. Ondříček ukončil studium s první cenou v soutěži konzervatoře, jsou známá slova, která po jeho vystoupení Massart zvolal: „Hle, to je můj druhý Wieniawski!“
Kariéra se dále rozvíjela. Ondříček hrál před anglickou královnou Viktorií, rumunskou královnou Carmen Sylvou, tureckým sultánem, titulem c. k. komorního virtuosa byl jmenován císařem Františkem Josefem I. V Londýně udělila Philharmonic Society Ondříčkovi čestné členství, stal se tak po Antonínu Dvořákovi druhým českým umělcem s tímto vyznamenáním. S Dvořákem, který věnoval houslistovi svoji Romanci, se Ondříček setkal i nad notami houslového koncertu, věnovaného Josephu Joachimovi. K premiéře německým houslistou nedošlo a Dvořák požádal o provedení Ondříčka. Premiéra se konala v Praze, následně bylo dílo provedeno ve Vídni, událost zde ohodnotil přítomný Johannes Brahms slovy: „Dnes již poznávám, že svůj houslový koncert uslyším v pravé podobě a stylu teprve tehdy, až jej bude hrát Ondříček“. Budiž poznamenáno, že Brahmsův koncert premiéroval Joachim. Ondříček provedl Dvořákův koncert několikrát i během amerického turné, např. v newyorské Carnegie Hall.
Mezi mnoha oslavnými přívlastky Františka Ondříčka čteme označení „Slovanský Paganini“. Paganiniho koncert Ondříček s Massartem přestudoval podle autentických poznámek Paganiniho, ke koncertu zkomponoval kadenci. Triumfy slavil i v Itálii. Sešel se zde s jediným žákem Paganiniho, Ernesto Camillo Sivorim, byl jmenován čestným členem Královské akademie svaté Cecilie v Římě. V Parmě byl Ondříčkově koncertu v roce 1893 přítomen Paganiniho vnuk Attila, který ho pozval ke svému otci. Achille Paganini, syn Niccola Paganiniho si poslechl Ondříčka a ocenil ho výrokem: „Poznávám smyčec svého otce!“. Jako důkaz uznání mu dovolil spatřit otce při otevření hrobu. Neuvěřitelný zážitek Ondříček sám popsal: „Byla to chvíle velmi posvátná, když vynášeli rakev z hrobky… Tvář mrtvého virtuosa je úplně zachovalá. Černé kadeře splývají po obou skráních… Díval jsem se dlouho na mrtvolu, na tento smutný konec veškeré slávy pozemské…“
A stejně jak byla pomíjivá sláva Paganiniho, byly pomíjivými i úspěchy Františka Ondříčka, který se začal více věnovat pedagogické práci ve Vídni, v posledních létech i na pražské konzervatoři. Zajímavé jsou jeho skladby, které těží z důvěrné znalosti houslí a jsou naplněné národní tematikou.
Říkalo se, že s Ondříčkem odešla na věčnost i jeho hra. Podařilo se však získat nahrávku Raffovy Cavatiny a Air od J. S. Bacha, obě vyšly v produkci Společnosti Jana Kubelíka. Jsou torzem, přesto ukazují umělcovu energickou, vibratem rozezpívanou hru.
Uvedené střípky mohou jen stěží zobrazit celou Ondříčkovu pouť světovými pódii. Jeho odkaz je přesto značný. Několik zachycených tónů je naším pokladem, můžeme hrát jeho skladby. Ondříčkovo jméno určitě inspiruje i po sto letech. Doufejme, že tradice české houslové školy, jejíž neodmyslitelnou součástí František Ondříček je, bude stále živá i v budoucnu, a to nejen při výročích.
