Vážení čtenáři, dovoluji si podělit se s vámi o svou zkušenost s distanční výukou, konkrétně výukou klasického sólového zpěvu.
Po dovršení penzijního věku v roce 2010 jsem opustil svět hudební vědy i praxe a založil jsem v ZUŠ Mšeno třídu sólového zpěvu. Díky intensivní práci, k níž neodmyslitelně patří každoroční účast na soutěžích (Písňová soutěž Bohuslava Martinů, Duškova pěvecká soutěž, Pražský pěvec) jsem měl radost z činnosti, která má smysl; vždyť mi již řada rodičů oznámila, že jsem jejich dítěti změnil život. V rozmezí deseti let se mi tři žákyně dostaly na konzervatoře. Také jsme v naší ZUŠ Mšeno založili Dětskou pěveckou soutěž Josefa Křičky, jež příští rok (doufám) proběhne už popáté.
Na počátku roku 2020 vstoupil do našich životů Covid! 10. března oznámila vláda uzavření škol, o dva dny později vyhlásila nouzový stav. Celý systém vzdělávání přešel na vzdálenou výuku. Nevím, jak lze učit vzdáleně matematiku, chemii nebo dějepis, sledoval jsem však kolegy, jež vzdáleně vyučovali hru na klavír, na flétnu, na další hudební nástroje, a se značnou dávkou tolerance připouštím, že takový způsob výuky může na obě zúčastněné strany působit dojmem, že se studovaná dovednost někam posouvá, především poté, co se doma do výuky zapojili i rodiče. Vyjádření některých zuškových učitelů, nebo dokonce ředitelů, že „distanční výuka je plnohodnotná“, považuji v lepším případě za sebeklam, v tom horším za vědomou lež. V naší škole byli na počátku roku 2020 připravováni žáci na velké pěvecké a klavírní soutěže. Tato mnoho let kumulovaná snaha, ze strany žáka i učitele, do repertoáru a výkonu, jenž měl vyvrcholit a uzavřít konkrétní věkovou kategorii, se propadla do nicoty. V podstatě jsme tvořili do šuplíku. Už slyším některé karatele, advokáty průměrnosti, kterak velebí důstojnost umění, jeho vliv na mladý organismus, tak nějak prý působící sám o sobě, odsuzujíc soutěžní příkoří, často umocněné prohrou. Přičemž sport a umění se bez soutěží neobejdou. Teprve zde, v konkurenci stejně starých a nadaných, může mladý člověk pochopit význam slov zodpovědnost, pracovitost, dřina…, a pokora. Vzpomeňme na středověké soutěžní klání pěvců na hradě Warttburg, zpracované Richardem Wagnerem.
A jestliže mluvím o vzdálené výuce na hudební nástroje, tak jenom proto, abych vzápětí dodal, že vzdálená výuka sólového zpěvu byla v mé třídě, v celé šíři své problematiky, téměř zhoubná. Učit vrcholově zpívat děti ve věku od pěti let, znamená učit je nově dýchat do spodní bránice, učit je deklamativně mluvit, uvolnit jim ramena a bradu, učit je intonovat, vnímat nasazení tónu shora, a především, soustředit se na vokály a jejich důležitost v textu. V okamžiku, kdy je tento konstruktivní proces přerušen, vracejí se nazpět všechny přirozené vady a chyby, jež po dlouhé době stagnace je téměř nemožné odstranit. A právě tato dlouhá doba stagnace se váže na vzdálenou výuku sólového zpěvu: kdesi v dáli stojí sedmileté děvče nebo chlapec – u něhož jsem po dvou letech intenzivní práce zaznamenal značný metodický posun – a s několikavteřinovým zpožděním vidím a slyším řadu chyb, na něž téměř nemohu reagovat. Co chvíli se internetové spojení přeruší, když se v rodině žáka připojí na Wi-Fi více uživatelů. V prezenční hodině reaguji okamžitě pokynem: zpevni bránici, uvolni bradu, protahuj vokály, uvolni ramena, svrchu, delší nádech a podobně. Při vzdálené výuce tyto pokyny působily zcela kontraproduktivně: žák přestal zpívat (stále mluvím o šesti až sedmiletém dítěti), netušil, o čem mluvím, když pokyn slyšel se zpožděním, se zpožděním slyšel moje klavírní ukázky, já jeho neslyšel vůbec, vposledku se sekl obraz a řešili jsme jeho obnovu. Že nemohu distančně doprovázet na klavír snad ani nemá cenu zmiňovat.
Po dlouhé době marnosti se mi žáci do učebny sice vrátili, ale pouze fyzicky; po pěvecké stránce se mi vrátily jen stíny těch sebevědomých uměleckých osobností, jež před Covidem reprezentovaly naši školu, a diplomy, připomínající jejich čelní umístění, teď na zdech koncertního sálu ZUŠ Mšeno působí trochu rozpačitě. Za výrazem sebevědomá umělecká osobnost musíme vidět a vnímat enormní výukovou zátěž v podobě mimořádných hodin, korepeticí, a to nejen v budově školy, ale za spoluúčasti rodičů také v domácím prostředí o víkendech, protože práci s talentem není možné nasoukat do jedné třičtvrtěhodiny za týden.
Myslím si, že na této osobnostní stagnaci se dlouhodobé zrušení dětských pěveckých soutěží rozhodně podepsalo. Výše jsem zmínil slova pracovitost, zodpovědnost, dřina a pokora, jenže tahle slova znějí dětem spíše jen jako mravoučné klišé, dokud nepřijdou na velkou soutěž, kde vidí a slyší desítky sobě rovných, ve velkém psychickém tlaku odolávají vlastním pochybám, vposledku se při vyhlašování poroty posouvají v čase od proher k čestným uznáním, až k laureátským umístěním. Bez této kvalitativní a psychologické konfrontace nelze budovat osobnost. Můj učitel filosofie profesor Milan Machovec napsal: Nejsnadněji se dá fetišizovat vše, co souvisí s lidským pohodlím, s malostí průměrné lidské bytosti, neschopné náročnějšího výkonu. (…) Naopak nejhůře se dá fetišizovat cokoliv, co nějak souvisí s lidským namáhavým úsilím, zejména s tím vším, co lidem do života vnáší riziko. A že soutěžní klání je rizikovým podnikem snad nemusím podotýkat: mladý člověk se vrací domů buď se slzami zklamání, nebo se slzami radosti. Oba faktory člověka posunují výše, a pokud jsou v jeho existenci přítomny ve stejném množství, pak jej i narovnávají, podepírají z obou stran. O tuto důležitou kvalitu jsme zrušením soutěží na dlouhou dobu přišli, a některým mým žákům unikly životní příležitosti, pro něž byli dlouhodobě a s velkým oboustranným úsilím připravováni (s jedním chlapcem jsme dva roky nacvičovali falsetový koloraturní repertoár, když mělo ovoce dozrát, přišel Covid a v jeho průběhu se chlapci změnil hlas). Za dlouhý rok stagnace se posunuli buď k jiným činnostem, anebo odmítli opustit introvertní prostředí domácí seberealizace. Musíme si uvědomit, že pro věkovou skupinu 12–15 let představuje stagnační doba velký časový úsek, navíc implantovaný v čase jejího bouřlivého kvasu, a následky jsou pro tuto věkovou skupinu, alespoň na základě mých zkušeností, téměř nevratné. Naši Dětskou pěveckou soutěž Josefa Křičky, kterou jsme ve Mšeně založili v roce 2004, jsme musili zrušit ve dvou ročnících…
Žádná vlnka na moři lidského snažení není poslední. V říjnu 2021 jsme se účastnili Duškovy pěvecké soutěže v Praze a přivezli jsme třetí místo s právem účinkovat na koncertu laureátů ve vile Bertramka…, a už mi přicházejí přihlášky na ročník 2022 Dětské pěvecké soutěže Josefa Křičky. Ano, ale to už je další vlna dětí!
