Na tiskové konferenci Opery Národního divadla k nadcházející sezoně uvedla její ředitelka Silvia Hroncová, že divadlo chce dokázat, že Praha zůstává evropskou operní metropolí jak nabídkou celkem 44 operních inscenací, tak přitažlivou dramaturgií a špičkovými uměleckými výkony. Umělecký šéf Petr Kofroň podtrhnul především odvahu riskovat. „Bez rizika není napětí ani překvapení,“ dodal. Zřejmě však na první scéně nevládne kooperativnost, soudě dle toho, že krátce před koncem minulé sezony odstoupil hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra, který se neztotožňuje s výběrem inscenačních týmů a tvrdí, že měl při nástupu do funkce přislíbené větší kompetence. S divadlem bude sice spolupracovat, ale pouze externě.
Kdo má vlastně v současném vedení Národního divadla jaké kompetence, je zvnějšku záhadou, a zdá se tedy, že i zvnitřku. Nicméně diváka zajímá výsledek. Programově naplnit čtyři scény jistě není maličkost a skutečnost, že divadlo uvede dvanáct operních premiér, působí impozantně. Jiná věc je, čím obohatí repertoár.
K letošnímu straussovskému výročí dramaturgie vybrala Salome. Člověk by si asi naivně představoval, že když už chce riskovat, tak při takové příležitosti sáhne po některé z těch skladatelových oper, které v Praze dlouho nebo vůbec nezazněly. Také Boris Godunov (na rozdíl třeba od Chovanštiny) není nic objevného, hrál se tu v devadesátých letech, stejně jako Humperdinckova Perníková chaloupka (alias Jeníček a Mařenka), i když opery pro děti divadlo jistě potřebuje. Nová Kouzelná flétna má bezesporu smysl, ale kdy to divadlo riskne a zařadí po La finta giardiniera některou z Mozartových dalších raných oper? Pro první českou, potažmo pražskou scénu by to měla být z principu povinnost. Proč se musí hrát Boitův Mefistofeles, není zcela jasné. Tahle opera je v podstatě show jednoho skutečně hvězdného basisty, kterého ovšem divadlo nemá k dispozici.
Management se pyšní zvláště Fibichovým Pádem Arkuna, což je samozřejmě výzva dramaturgická i interpretační, navíc dvojice John Fiore-Jiří Heřman je asi jediná, která v nadcházející sezoně opravdu upoutá na první pohled. Fiore je také jedinou skutečnou dirigentskou osobností, která se v příští sezoně postaví za pult. Je příznačné, že na tiskovce byla zdůrazňována především jména režisérů, mezi nimiž je Linda Keprtová, Mariusz Treliński, Vladimír Morávek nebo Ivan Krejčí. Aniž bychom předjímali, co vymyslí, ve světě se takzvané režisérské divadlo dostalo do slepé uličky. Národní divadlo by se jí spíš mělo vyhýbat.
Opera se prostě napřed musí zazpívat a hudebně nastudovat, teprve pak může přijít režisér. A obsazení většiny kusů velké naděje nedává. Ani to nepřekvapí, protože laťka je tu nastavena hodně nízko, jakkoli vedení Opery Národního divadla tvrdí opak. Ostatně se to týká i režisérů: Je jistě dobře, že se v inscenaci Z mrtvého domu objeví i tenorista Štefan Margita, ale zklamání z toho, že se nikomu nepodařilo do Česka dostat legendární inscenaci Patrice Chéreaua, to nevyváží. A kdy tu bude režírovat třeba takový Robert Carsen?
Z celé sezony je znát, že Petr Kofroň se nejlépe a nejochotněji orientuje v experimentální operní oblasti a nové tvorbě. Fajnšmekři si jistě nenechají ujít kuriozity, jako jsou Šostakovičův Antiformalistický jarmark a Hábova Nová země, nebo novinku Jana Klusáka Filoktétés, kterou ovšem nejprve uvede opera v Ostravě.
Nutno ocenit návrat Myslivečkovy Olympiády (který původně nebyl jistý) a souboru Collegium 1704. Tato inscenace je jedna z mála, která se v Národním divadle vyhoupla nad průměr. Jistě i proto, že v rámci provozu ND aspoň naznačuje ucelený blok, což je provozní systém, který funguje na většině světových scén. V Praze se stále hraje stylem jedno dvě představení do měsíce, v různě poskládaných obsazeních. Jenže představa, že pěvci z první ligy sem budou zajíždět na jeden den, je absurdní. A i kdyby, dlouhodobější umělecký efekt taková hostování stejně nezajistí.
Národní divadlo zkrátka potřebuje konečně a) vyřešit přechod na jinou formu, než je státní příspěvková organizace, b) důsledně osamostatnit operu s baletem na jedné a činohru na druhé straně, c) speciálně v opeře přejít na systém hraní v blocích, d) ponechat si pouze menší ansámbl sólistů, hlavně pro vedlejší a malé role, a pro ty hlavní angažovat zpěváky, kteří se soustavně pohybují na předních světových scénách. Vzhledem k tomu, že bod a) se odvíjí do značné míry od vůle politiků a další body jistě narazí na léta zajetý provoz zkostnatělé a spoustu lidí zaměstnávající státní instituce, nehledě na finanční aspekty celé transformace, náročnější divák nemá v této sezoně ani v dalších letech důvod k optimismu. Evropské operní metropole pořád vyhlížejí trochu jinak…
Podívejme se ještě na plány některých dalších českých scén. Národní divadlo Brno uvede v rámci letošního Janáčkova festivalu Věc Makropulos v režii Davida Radoka. Zařadilo také úspěšnou dětskou operu Marka Ivanoviće Čarokraj a Hry o Marii od Martinů. Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě chystá vedle Janáčkových Výletů pana Broučka i Donizettiho Marii Stuartovnu a Prokofjevova Ohnivého anděla. Plzeň, která bude mít od nové sezony k dispozici i novou divadelní budovu, nabídne kromě trvalek, jako je Aida nebo Sedlák kavalír s Komedianty, i Pauerova Žvanivého slimejše a jednoaktovky o Mozartovi, které napsali Nikolaj Rimskij-Korsakov a Sergio Rendine.
Ať už bude umělecká úroveň jednotlivých inscenací jakákoli, z čistě dramaturgického hlediska by se leccos z toho dalo označit za kreativnější riziko, než je to, které podstupuje pražské Národní divadlo. Ale třeba se napětí opravdu změní v překvapení a umělecký zisk…
