Na nedávno zesnulého publicistu Jiřího Černého (1936–2023) vzpomíná Jiří Pallas, mimo jiné manažer skupiny Šafrán a organizátor legendárních Antidiskoték.
O článcích, knihách, pořadech, odmítnutých funkcích, sleevenotes, tanečních s Havlem, přátelství s Rejžkem, sportovních turnajích s celebritami a dalších historkách ze života nositele boty velikosti 50 toho bude všude jinde dost, takže to zkusím jinak.
Po téměř deseti letech obdivu na dálku přes Mladý svět, Houpačku a Melodii jsme se potkali, když jsem začal organizovat Šafrán. Tehdy, před padesáti lety, jsem mu nosil do redakce Melodie informace o aktivitách Šafránu, on se objevoval na koncertech a o Šafránu do Melodie pravidelně psal.
Články v Melodii byly pro nás a pro spoustu kapel v šedé zóně jakousi náhražkou rekvalifikačních přehrávek. Vedoucí klubů a jiní organizátoři koncertů mohli na články odkazovat při argumentaci nadřízeným, proč se třeba nějaký Merta objevil na programu. Řadový kulturní byrokrat v době normalizace nepochyboval o tom, že to, co je v oficiálně vydaných novinách, je košer. Když jsem narazil na ty nešťastné přehrávky – nikdy mě nenapadlo se Jiřího zeptat, proč nezkusil získat kvalifikaci jako discjockey. Nechtěl se ponižovat před komisí a odpovídat na otázky třeba o datu narození V. I. Lenina. Jiří našel řešení, jak si nechat za vystoupení legálně zaplatit, a používali ho i všichni písničkáři v Šafránu. Bolševici si pro své potřeby vymysleli vyhlášku o jednorázovém odměňování významných kulturních osobností a díky vágní definici jsme se Jiří i my beze studu označili za takovéto osobnosti a pořadatelé neprotestovali.
Na oslavu úspěšného ukončení sezóny na Baráčnické rychtě jsem Jirku pozval na Huculský veleples Šafránu, kde mezi vystoupeními písničkářů pouštěl máničkám imperialistickou hudbu. Po veleplesu nás z Rychty vyhodili, ale už bylo jasné, že Jiří si s naším publikem rozumí. V další sezóně jsme našli pro Šafrán nové působiště v klubu Tesly v Čáslavské na Vinohradech a tam jsme mohli rozšířit počet týdenních vystoupení. Antidiskotéka dostala jeden večer v týdnu a když měl Jiří čas a chuť, připravoval i tematické pořady. Podívejme se třeba na únor 1975: čtyři sobotní Antidiskotéky, a navíc jeden nedělní speciál na téma Dylan. Březen pětkrát Antidiskotéka plus Blues speciál. Většinou bylo vyprodáno a určitě by Jiří, stejně jako písničkáři, zaplnil hlediště i při dvojnásobném počtu večerů. Mimo Čáslavskou jezdil Jiří i jinde po republice, ale dá se říci, že v Šafránu byl doma. Při Antidiskotékách se hlasovalo nikoli poštou jako kdysi na Houpačce, ale přímo v sále do klobouku a oproti Houpačce si Jiří pochvaloval, že má publikum stejný vkus jako on. Že to mohl být výsledek jeho v té době už desetileté práce, jej nenapadlo.
Objevitel nových tváří
Při vzpomínání na Jiřího Černého musím poukázat na jeho roli při uvádění nových tváří do české i slovenské populární hudby, komerční i nekomerční, oficiální i undergroundu. V polovině sedmdesátých let vyšla v Melodii krátká zmínka Jiřího Černého o vystoupení neznámé slovenské písničkářky Zuzaně Homolové, pořádaném Šafránem v Baráčnické rychtě a o jejím prvním singlu, vydaném ve slovenském vydavatelství Opus. V následujících dnech se pracovníci Slovenské knihy v Praze nestačili divit, když se jim do prodejny táhly zástupy zájemců o Zuzanin singl…
V prosinci 1976 jsem podepisoval u Petra Uhla Chartu 77 a Jiřího jsem tam poslal, aby si ji také přečetl a případně podepsal. Text se mu líbil, ale rozumně nepodepsal, protože na rozdíl od Šafránu mohl ještě vystupovat. Na činnosti Charty 77 se však aktivně podílel. Kontroloval mi dokument Charty 77 o populární hudbě z roku 1977 a na stejné téma připravil pro Chartu další dokument v roce 1983. Jeho odborné posudky k procesu s Plastiky jsou výrazem občanské statečnosti, podobně jako bylo vydávání samizdatů.
Po vystěhování do Švédska jsme udržovali kontakt především telefonicky. Posílal jsem mu desky pro Antidiskotéku, ale dle Jirkova výběru i pro Václava Havla, kterému tak pomáhal „držet krok“ s moderní hudbou. Desky jsem nepočítal, ale on ano, a tak jsem se zpětně dozvěděl, že jsem mu jich poslal více než dvě stovky a k tomu odborné časopisy. Posílal jsem mu pochopitelně i desky zakázaných zpěváků, které jsem vydával v Šafránu, a Jiří – stejně jako hrál před Chartou Karla Kryla alias Víťu Jasného – přehrával později písničky z našeho exilového vydavatelství, takže jsem u toho i na dálku tak trochu mohl být.
Při Sametu stál Jiří mezi prvními na barikádách, ale ani tehdy to neměl jednoduché. Po zpěvu československé hymny s Karlem Gottem začal Karel-Bratříček své účasti na duetu s kolaborantem litovat a házel vše na nevinného Jiřího. Příhodu popisuje po pravdě Pavel Klusák v knize o Gottovi. Kryl byl jistě velký umělec, ale bez nezištné pomoci Jirky Černého by o něm asi mnoho lidí nevědělo. Jiřího pronásledoval také jeho dávný rozvod s první manželkou. Nechci se zabývat detaily samotného sporu, ale kolem Jiřího vyrostla neviditelná zeď, kterou vybudovala skupinka chartistů a přátel Jiřího exmanželky. Nejvíce asi Jiřímu vadila nemožnost obrany proti pomluvám v Respektu. Tehdejší šéfredaktor, Vladimír Mlynář, opakovaně upíral Jiřímu možnost obrany. V roce 1998 vydal generální ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek vyhlášku, která měla zabránit Jiřímu ve spolupráci s rozhlasem na základě prohraného občansko-právního sporu. Ježek asi nečekal ohromnou vlnu protestů ze strany umělců i veřejnosti a musel zákaz zrušit. Jak se ukázalo, Jiří byl jediný spolupracovník rozhlasu, kterého se nesmyslná vyhláška týkala.
I když už byla veškerá muzika dostupná na všech nosičích, a nakonec i digitálně, neztratil Jiří své publikum a jako osmdesátiletý kmet dále objížděl republiku ve stařičké Octavii, připravoval pořady pro rozhlas a psal články do novin. Snažil se rozdávat „creds“ jako poděkování těm, co mu pomáhali, a párkrát nás potěšil, když psal o tom, co dělali Jitka a Jiří Pallasovi ve Švédsku. Náš pohled na dění ve svobodné republice se v mnohém shodoval, ne však v názorech na Nohavicovu spolupráci s StB. Myslím, že Jiří přestal Nohavicu bránit až po medaili od Putina.
Z mnoha protagonistů sametu se stali milionáři, Jiří dostal metál od ministra kultury, čestné občanství Prahy 7 a s rodinou žil stále ve čtvrtém patře bez výtahu v Čechově ulici na Letné. Určitě by rád vyměnil čestné občanství Prahy 7 za jednoduchý výtah, který by mu asi hodně zjednodušil život.
Umět se proplést balastem
Pojem populární kultura zahrnuje filmy, televizní pořady, hudbu, knihy, módu, sociální média, prostě vše, co je běžně konzumované námi a naším okolím. Různé žánry a styly umožňují každému nalézt to, co je pro něj relevantní. Občas se nějakým zázrakem povede, že se mezi ty, kdo nám zprostředkují populární kulturu, dostane slušný člověk. Nejen slušný, ale i kompetentní, a nebojí se nám představit nové tváře. Možná si to hned neuvědomujeme, ale pokud tento Mesiáš ovlivní ve výběru hudby dostatečný počet posluchačů, projeví se časem změněný vkus publika i na produkci autorů a interpretů. Možná budu za blbce, že dělám z Jirky Černého spasitele, ale lepší výraz mě nenapadá. Nejde jen o masáž mas Houpačkou, ale i velký a dobře zaměřený dosah článků v Melodii, který ovlivnil mnoho konzumentů populární hudby.
Že kritika nebyla lhostejná ani těm nejkomerčnějším „umělcům“, je jasné z jejich útoků na Melodii vedených přes ÚV KSČ. Mimo publika v Jiřího stopách kráčela i řada následníků, řekněme apoštolů, od Rejžka po Klusáka, kteří nám dnes pomáhají se v populární kultuře orientovat. A není to lehké. Kanálů, kterými se k nám populární kultura dostává, je stále více a jejich kontrola je často v rukou oligarchů, kteří si ve vkusu nezadají ani s bolševickými mocipány. Podobně i ve veřejnoprávních médiích kontrolují sterilitu předkládaných materiálů často kariéristé.
Chci-li formulovat nějaký odkaz Jirky Černého, tak je to vůle si najít svůj zdroj kultury i přes hromady hnoje, mezi kterými se musíme proplétat. Šlo to za bolševika, jde to i dnes. Zdánlivě při pohledu na českou mediální scénu zaujímáme proti kýči kruhovou obranu, ale do kanálů populární kultury nepatří jenom televize, ale také třeba Spotify, kde sleduje Karla Kryla měsíčně 83 tisíc fanoušků i bez podpory Českého rozhlasu. Rostoucí počet kanálů také mění poměr sil. Tím, že máme možnost si kanál vybrat, ubíráme příjmy z reklamy šiřitelům nevkusu a komerce.
