Ve čtvrtek 21. října 2021 zemřel ve svém londýnském domě holandský dirigent Bernard Haitink. Odešel pokojně, obklopen svými nejbližšími. Na jaře příštího roku by mu bylo 93 let.
S Haitinkem odchází hudební a hodnotový svět posledních bezmála sto roků, který je ovšem ukotvený v době ještě mnohem dřívější. V tom velkém vzmachu hudby druhé poloviny 19. století, ze kterého vyrůstali dirigenti Willem Mengelberg, Wilhelm Furtwängler nebo Bruno Walter. Ani jeden z nich nebyl pro Bernarda Haitinka minulostí, protože chodil na jejich koncerty. Živou přítomností pro něj byli také Arthur Rubinstein nebo Claudio Arrau, ale třeba i Rafael Kubelík, jehož poválečné interpretace Mahlera poslouchal jako mladík v Amsterodamu, nebo Karel Ančerl, kterého zval opakovaně ke svému Concertgebouworkest, v jehož čele Haitink strávil 27 let (1961–1988).
Léta pod Haitinkovým vedením si v těchto dnech připomínají také u London Philharmonic Orchestra, kde byl hlavním dirigentem v letech 1967–1979, v Glyndebourne Opera (1978–1988) či Covent Garden (1987–2002). Vzpomínají také Berlínští a Vídeňští filharmonikové, symfonikové Bavorského rozhlasu, členové Staatskapelle Dresden, Tonhalle Zürich, amerických orchestrů v Bostonu a Chicagu, a v neposlední řadě hudebníci Chamber Orchestra of Europe – tělesa, které bylo pro Haitinka „pozdní láskou“, jak s úsměvem říkal.
Ze samotného výčtu samozřejmě ještě tolik neplyne. Pokusme se proto víc popsat a alespoň naznačit odkaz, který tu po Bernardu Haitinkovi pro nás zůstává.
Hudební svět, jak bychom ho popsali dnes, je svět zaměřený na výkon, úspěch a hvězdy. Někdo namítne, že to není nový fenomén a že fascinace hvězdami, to už je přece Paganini nebo operní primadony dávno v 19. století. Jenže je tu rozdíl. Nikdy dřív tak imperiálně nevládla sebeprezentace a marketing, který uměleckou práci nakonec redukuje na produkt a prodejní artikl. Tomuto tlaku se více či méně přizpůsobují všichni (čest výjimkám!), protože každý chce být „mimořádný“, „špičkový“ a „hvězdný“. A lidi na to slyší! Nástroje jsou po ruce a bylo by nerozumné je nevyužít: stačí investovat do dobré kampaně nebo uzavřít nějaké to mediální partnerstvíčko, aby se o nás hezky psalo, a úspěch je zaručen. Pravda, občas se stále ještě mluví o zlepšování umělecké kvality, ale všimněte si, že na prvním místě je pak vždycky řeč o penězích a na druhém o mediálním pokrytí. A hudba? Ta nám z toho nějak vypadla. Doba je prostě taková…
Pro Bernarda Haitinka byla hudba vždycky na prvním místě. Někdy o ní mluvil jen stručně, třeba když – na otázku „Co pro vás hudba znamená?“ v útlé knížce rozhovorů vydané před dvěma lety, když se rozhodl odejít na odpočinek – říká: „Hudba je můj svět, hudba je můj život.“ Těm několika slovům jste mohli naprosto věřit. A přesvědčit se na Haitinkových koncertech, kde hudba zněla jako maximálně oslovující, nevznikala z plahočení se za uznáním, ale z lásky k ní a ve službě pro ni. Prostě tak jak to má být.
Z určitého úhlu pohledu byl hudební svět Bernarda Haitinka, jak jsme ho mohli zažívat zejména v posledních letech, plný paradoxů. On sám nebyl autoritativní, a přesto měl obrovskou autoritu. Šetřil silou i tlakem, a přitom hudba pod jeho vedením byla mocná a naléhavá. Čím byl Haitink starší, tím bylo jeho umění víc a víc plné života. A přitom také ticha.
To ticho není myšleno jenom symbolicky. Poprvé jsem si ho uvědomil, když jsem v červnu 2013 slyšel Haitinkovo provedení Brahmsových symfonií s Chamber Orchestra of Europe ve Frankfurtu nad Mohanem. Brahms, kterého jsem do té doby slýchal v podobě hutné, burácivé a zatěžkané, zněl najednou komorně, něžně a křehce. „Forte vám zahraje každý orchestr sám od sebe, ale pianissimo ne. Musím přiznat, že po více než půlstoletí dirigentské praxe jsem dychtivý po pianissimech!“
Léta pracoval Bernard Haitink s mladými dirigenty na Lucernském festivalu. Nepoučoval, ale nabízel společné hledání toho, jak má hudba znít. A upozorňoval na nástrahy, které tomu brání. „Někteří dirigenti udolají orchestr svými gesty. Výsledek je, že se na ně pak nikdo nedívá. Dirigentské gesto musí být čitelné, ale nikdy nesmí narušovat vnitřní proud hudby. – Dirigujte tak, abyste nepřikazovali. Vaším úkolem je pozvat hudebníky ke společnému vytváření hudby. Dirigování není one-man show! – Koncertní pódia jsou často plná – tedy nic proti kolegům – egomaniaků. Těch, kteří slouží hudbě a nic nepředstírají, je menšina. Ale bude dobře,“ obracel se Haitink na mladé adepty dirigování, „když právě takovou menšinou se budete chtít stát.“ Možná právě to je jeden z důležitých vzkazů pro dnešní umělecký svět: Nechtít se za každou cenu stát tím, co je většinové. Protože pak je měřítkem množství, zatímco skutečná vnitřní hodnota je v ohrožení a nakonec se ztrácí.
Když se Bernard Haitink ohlížel za svým životem, dovedl se sebekritickým nadhledem popsat leccos z lekcí, které na vlastní umělecké dráze dostal. Třeba že jeho téměř třicetiletý vztah s Concertgebouworkest byl příliš dlouhý, neboť „dirigentovo datum expirace“ – jak to s lehkou ironií nazýval – nastává mnohem dřív. Svůj vlastní cyklus Beethovenových symfonií nahraný pro firmu Philips přestal v určité době považovat za zajímavý. „Odehráli jsme to tak nějak in the middle of the road…“ Jedním z milovaných skladatelů byl pro Haitinka Anton Bruckner, ale přiznával, že trvalo dlouho, než si vyvinul cit na to zvláštní a transcendentní v jeho hudbě. „Někteří tomu říkají ‚to katolické‘, ale to se mi nezamlouvá. Brucknerův rozhled není omezený konkrétní vírou. Když se dívám zpátky, mám dojem, že moje raná provedení jeho symfonií byla sice pěkná, ale tak nějak moc sportovně pojatá.“ Zato si čím dál víc uvědomoval vzácnost takových orchestrů, jako je Chamber Orchestra of Europe, které mají možnost scházet se jen několikrát do roka: „Ten pocit, že děláme hudbu dobrovolně, to je něco mimořádného. Po takových zážitcích je někdy těžké vracet se k takovému tomu orchestrování všedních dnů.“
Od věcí, které mu nebyly blízké, si držel odstup, i když byly takzvaně prestižní. Nedělal vše za každou cenu. Vídeňští filharmonikové ho dvakrát pozvali, aby řídil Novoroční koncert. Vždy odmítl. „Je mi jasné, že pro Vídeňské filharmoniky jsou Novoroční koncerty enormně důležitým zdrojem příjmů. Ale není to nic pro mě. Tohle publikum, tahle atmosféra – díky, ale ne.“ Stejně tak odolal pokušení stát se hudebním ředitelem některého z velkých amerických orchestrů: „Hudební ředitelé v Americe nemohou vést normální život. Hudbě samotné patří sotva třetina jejich času, jejich hlavní prací je starat se o sponzory, pěstovat kontakty a chodit do společnosti. Už kdysi dávno mi jeden ze zvukařů od Philipse důrazně radil, abych takové nabídky nikdy nebral. Říkal, že je to hrob. Zapamatoval jsem si to. A když jsem to pak v Americe pozoroval, potvrdilo se mi to.“
Podstatnou věcí pro Bernarda Haitinka vždy bylo, jak dostát tomu, co do svých hudebních děl vložili velcí mistři. Nikdy se nechtěl nechat připravit o prostor hlubokého soustředění na studium partitur – Mozartových, Beethovenových, Schubertových, Dvořákových, Mahlerových, Debussyho či Ravela. „V naší době hrozí, že si řada interpretů myslí, že by měli říct víc, než co už bylo řečeno. Ale já se nechci v interpretaci dostávat jaksi za hranice skladeb. V mých očích by bylo nepatřičné přistupovat k hudbě tak, že do ní moje ego vloží nebo jí vnutí nějaké úplně nové, dříve neslyšené aspekty. Jen nic nenafukovat!“ A že nejdůležitější pro dirigenta je mít velké charisma? „Samozřejmě že mezi hráči a dirigenty vznikají momenty osobního napojení. Ale ty se nedají vynutit, to by byla marná lásky snaha. Když se člověk o charisma hodně snaží, tak hrozí leda velké nebezpečí, že se zesměšní.“
Navzdory současnému světu, který nás všemi svými možnostmi „svádí k pohodlnosti, kdy je snadné otupět a zároveň těžké vzbudit zvědavost“, Bernard Haitink nepochyboval, že má smysl věnovat život společnému tvoření hudby. Nikdy nepřestal věřit její síle – ne té halasné, ale té tiše oslovující. V tom je posila a naděje pro nás, za kterou musíme být vděční, ale hlavně ji máme brát vážně.
