Filharmonická éra skladatele, houslisty, dirigenta a pedagoga Evžena Zámečníka (5. 2. 1939 – 19. 2. 2018) proběhla už tak dávno, že si ji v brněnské filharmonii skoro nikdo nepamatuje (1971–1981). A přece býval primista Zámečník jednou z nejvýraznějších postav velkých zájezdů orchestru, jemuž se v sedmdesátých letech konečně otevřely možnosti zahraničního uplatnění.
Za nekonečných celodenních autobusových přejezdů (jednou také Hamburk–Bari) totiž důsledně vystupoval jako mluvčí fiktivního filharmonického C-mužstva umělecky slabších hráčů a neúnavně organizoval besedy, přednášky, ankety a jazykové kurzy, pokaždé ohromující svou kouzelnou absurdní pitomostí (kolegům, honem studujícím z příruček německou konverzaci, dokázal vysvětlit, že slovo sextola je německého původu a znamená Sex–tolle, čili tolle vom Sex, šílená sexem – a že je tedy nutno ji pokaždé zahrát co nejrychleji a teprve potom si počkat na dopad další doby).
A jeho zprávy z domova v důsledném ideologickém ptydepe dovolovaly osvobodivě prožít byť jen dočasný zahraniční odstup od probíhající ponuré domácí restituce reálného socialismu. Takže orchestr, který by jinak byl dorazil na místo (někdy musel z autobusu rovnou na pódium) ve stavu otupělé letargie, byl zásluhou jeho chytré psiny většinou už nějak duševně rozehrán (jako dirigent a pozdější tvůrce Brno Brass Bandu s jeho strhujícími pořady věděl Evžen velmi dobře, jak je to důležité) – a těšil se na její pokračování…
