Všeho, čím byl, dosáhl opravdu jen a jen svým uměním. Nikdy si nepomohl ničím navíc, za minulého režimu politicky, za současného marketingově. V jeho osobnosti je kus naděje, že pravé umění bude přece jen rozpoznáno i ve světě navyklém na mámení všeho druhu. I tak by si přirozeně zasloužil více jakéhosi věhlasu a uznání. Sestavit úplný životopis bude pracné, pokud se o to někdo pokusí. Jenom získat úplný seznam světových koncertních sálů, kde vystupoval, může být nesnadný detektivní úkol. Za svou světovou slávu vděčí nejvíc Americe, která ho vždy ctila, a kde natočil většinu svých významných nahrávek. Evropa přišla až později – a věhlas domácí se proti tomu zdá být jen jakousi ozvěnou, i když byla ze strany publika jednoznačná a srdečná. V podstatě všechny své úspěchy vždy líčil tak, že nějaký vlivný kritik se o něm v pravou chvíli vyslovil pochvalně… A pak přišlo pozvání.
Zajímavá úvaha by byla, jak vlastně dosáhl oné světové úrovně. Lapidární odpověď by zněla: dlouhými hodinami pečlivého studia. Zajisté by to nešlo bez talentu, nicméně neokázalá pracovitost tohoto hudebníka v dnešním světě těžko nachází srovnání. Vzpomínám, s jakou objevitelskou energií byl schopen hovořit dva měsíce před posledním recitálem o všech skladbách připravovaného programu. Většina krátkých novinářských interview, které jsem občas mohl natočit, se týkala jeho postřehů se studovanou skladbou, i před posledním koncertem byl zcela zabrán novým studiem skladeb, které od mládí dobře znal. S velkou pregnantností dokázal pojmenovat, čím je která skladba silná, záludná či jinak zajímavá. Dovedl formulovat noblesně a analyticky přesně, používat barvitý jazyk, originálně zacházet s češtinou.
Každý poslech je novým poslechem, nic není definitivně dáno. To byla jedna z jeho životních tezí, v níž byl neuvěřitelně důsledný. Měl pregnantní názory, ale nic neznělo jako konečný verdikt. A když měl pro své programy v rozhlase vybrat nějaké vhodné nahrávky, leckdy měnil své preference i několikrát za sebou. A nebyly to obvyklé pořady – jeho životní přítel Ivan Medek pozval Moravce do studia už v šedesátých letech a společně tam komentovali některé slavné nahrávky; pár pořadů se zachovalo. A něco podobného se pak podařilo několikrát zopakovat Pavlu Ryjáčkovi: pan profesor vybral sérii skladeb v různém provedení a v živém vysílání ukázky jedinečným způsobem komentoval. Byla to škola nejen pro posluchače, ale i pro hudebního kritika. Měl velkou zálibu v porovnávání nahrávek v úzkém kruhu hudbymilovných přátel. Při každém poslechu si zachovával jakousi impulsivní živost a nikdy ze zásady nehrál svá vlastní provedení. Skromnost, s jakou mluvil o sobě, byla až dojemná. A když se začal točit pořad Osudy, začal citátem, že jedno z nejodpudivějších slov na světě je slovo „já“. Když jsem s ním poprvé natáčel rozhovor, bylo to v roce 2006 o Mozartovi, a okamžitě začal mluvit také o Talichovi a Josefu Vlachovi. A to bylo vlastně typické, připomínal velmi často pozoruhodné stránky různých jiných muzikantů. S jednoznačným uznáním.
Ivan Moravec, to je také zvláštní integrita perfekcionismu a velké živosti. I detailně připravené pojetí jakoby při každé příležitosti znovu ožívalo a znovu se rodilo. Vždy byl otevřený tomu, že může existovat ještě jiné řešení, než to, ke kterému po letech dospěl. Měl také schopnost umělecky vyjádřit pravdivý cit, právě to potřebuje Chopin. Jen tím parafrázuji jeho slova. To hlavní slovo by ale znělo „vkus“. Vkus měl opravdu aristokratický a neomylný. Uměl bezchybně rozlišit prožitek a sentiment. V osobním kontaktu bylo těžko dnes zažít laskavějšího člověka, srdečnějšího a přátelštějšího hostitele. Byl to nekonečně hodný člověk vybavený nejbystřejším intelektem.
V záslužném a ojedinělém dokumentu Jana Mudry se také dochoval kus jeho kréda, například Michelangeliho citát: „Hudba je smyslem mého bytí a klavír je šelma ke zkrocení.“ Nebo nenápadná větička „chci jen, aby mě klavír při hře neobtěžoval nedokonalostmi.“ Je obecně známo, že rozuměl detailně mechanice klavíru a problémům ladění. A dovedl ocenit osobnost ladiče, ostatně několik jich sám vychoval.
Mělo by se znovu psát o jeho nahrávkách, a asi by se to po čase hodilo, ale místo běžného básnění bych nejprve doporučil jiný úhel pohledu: sledovat, kolik je v nich myšlenkové práce, kolik hledání toho pravého řešení. Z těch několika rozhovorů, které se podařilo publikovat, bych rád ocitoval to, co řekl v souvislosti s legendární nahrávkou Chopinových Nokturen. „Myslím, že v hudbě existuje cosi jako pravdivý cit. A to je u Chopina znát v každé notě. A je to často problém: jakmile nemáte dar pravdivosti a předstíráte, tak Chopinovi neposloužíte. … Mám snad trochu odpověď, proč řada výborných hudebníků nemiluje Chopina: je to vina interpretů. Nenacházejí v něm dostatek struktury, dostatek energie. A řekl bych – ani dostatek síly. Dělají z něj jenom cukrové žužlání. Chopin má v sobě beethovenovskou pevnost. A eleganci starobylých hráčů – tu pochopili starobylí hráči jako Hofman či Rachmaninov. “ A jádro tohoto citátu je možné vztáhnout i na Ivana Moravce samého, posledního, kdo měl eleganci starých hráčů, a přes svou křehkost i beethovenovskou sílu.
