Scházím po točitých schodech hluboko pod pozlacenou Dvořákovu síň, přede mnou skupina deváťáků ze zbraslavské základní školy. Chytám útržky rozhovorů, někteří mluví o bodech za matiku (odhaduji, že se řeší přijímací zkoušky), jiní o včerejším tréninku, je rušno. Když za dvě hodiny stoupají zpátky nahoru, na chvíli jim tolik do řeči není. Po dvouhodinovém workshopu o životě a umučení kněze Josefa Toufara visí ve vzduchu absurdita 50. let v komunistickém Československu a údiv nad jednou nedobrovolnou obětí.
Setrvat a být věrný
„25. února 1950. Po celé republice probíhají slavnostní schůze ke druhému výročí vítězného puče. Zimní mlžnou krajinou uhání z valdického vězení do Prahy sanitka. Dva příslušníci státní bezpečnosti hlídají ležícího pacienta v kritickém stavu, který se třese zimou, nahlas vzdychá a chytá se křečovitě za břicho. Tvář má oteklou, plnou boulí, tělo žlutavě nateklé, poseté tmavě fialovými hematomy. A nohy opuchlé jak konve. 48letý Josef Toufar, venkovský kněz z Číhoště, umírající po měsíčním vyšetřování, má být za několik dní k dispozici pro zmanipulovaný soud, vykonstruovaný monstrproces.“
Vpádem in medias res začíná dramatizace příběhu, který v chladné podzemní místnosti Rudolfina odehrají členové Dismanova rozhlasového dětského souboru a také filharmonici, kteří stíhají vystupovat v roli Klementa Gottwalda nebo dalších „epizodních“ postav příběhu, a zároveň odehrát party, které pro ně napsal skladatel Slavomír Hořínka.
„Tvorba hudby pro tenhle pořad byla specifická tím, že muzikanti jsou zapojení do děje, čtou, pohybují se po celém prostoru. Tím pádem musí být hudební prostředky velmi minimalistické, protože většinu musí umět zpaměti,“ uvádí autor hudby. „Zároveň jsem chtěl volit formu, která bude dostatečně sugestivní. Nevím, jak to vnímají děti, ale pokaždé, když to vidím, jsem vlastně znovu otřesený,“ říká po skončení druhého z pěti hudebně‑dramatických workshopů, které v Rudolfinu probíhají od loňského prosince do letošního dubna.
V centru dopoledního programu ale není ani tak dramatické vyústění události dnes známé jako číhošťský zázrak, ale spíš přiblížení výjimečné osobnosti venkovského kluka, který se přes všechny překážky dostal k vytouženému studiu až ve svých 26 letech. S jediným cílem, kněžským povoláním, zasedl do lavic gymnázia mezi jedenáctileté spolužáky, aby mohl být po třinácti letech studia vysvěcen na kněze.
„Ten příběh je pro mě velice silný,“ pokračuje Slavomír Hořínka. „Není ani tak důležité, jestli se v Číhošti tenkrát opravdu pohnul kříž, nebo ne. Ale Toufar byl ochotný jít za svým cílem, možná i za cenu trapnosti a úbytku na hrdosti… Já jsem teď s mými studenty na AMU začal chodit na jeden předmět, na programování. A nejde mi to. A vidím, jak je to legrační. Mě tam nikdo nezkouší, ale oproti těm mladším mi to trvá, je velmi obtížné tu motivaci najít. A on musel tohle jako dospělý chlap v sobě překonat. Celá životní cesta, kterou prošel, ho připravila na to, aby i za cenu ztráty vlastního života byl věrný svému přesvědčení. To je pro mě dneska velké téma. Setrvat a být věrný něčemu, o čem jsem přesvědčený, že má smysl.“
Kdybych žil v padesátých letech
Dopolední workshop je rozdělený na dvě části. Hudebně‑dramatickému pásmu, ke kterému napsala scénář herečka a vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru Jana Franková, předchází debata s mladými posluchači. Jana Franková jim v krátkosti převypráví události kolem Josefa Toufara, ale nutí je taky zamyslet se nad tématem lidské svobody a nesvobody, hledají se asociace k pojmům se svobodou spojeným, na časovou osu Toufarova života a událostí s ním souvisejících se zařazují stěžejní události 20. století. Studentům se zpočátku moc mluvit nechce, ale když už se odhodlají, je znát, že mají o historii přehled.
A kromě přehledu po nich Jana Franková chce i trochu představivosti. „Pojďme se teď vrátit do doby, kdy byl farář Toufar umučen. Zkuste si představit, že žijete v padesátých letech, ve své rodině, v tom prostředí, které vás obklopuje teď, ale v jiném státním zřízení, v totalitním režimu. A zkuste říct, jestli to, co je pro vás teď důležité, byste mohli dělat a mít i v té době. Já začnu. Jmenuju se Jana, baví mě pracovat v Českém rozhlase, a protože můj dědeček byl velký komunista, tak bych tam asi mohla pracovat i v 50. letech, ale obávám se, že bych byla taková úderná soudružka.“
Některé děti mají docela jasno, jako třeba Tomáš: „Já bych asi mohl studovat a dělat svoje koníčky, protože mám dědu komunistu, ale stejně bych nechtěl v té době žít, protože bych neměl práva, která mám teď.“ Nebo Jára: „Já mám z máminy strany předky katolíky, tak bych asi neměl tolik svobody. Naše rodina dřív pracovala v cirkusech a na poutích, možná bych skončil tam.“ Někteří nedokáží domyslet, co by v jejich životě tenhle časový posun znamenal, a někdo je přesvědčený, že by se nezměnilo nic moc podstatného. „Já jsem Terka, závodně běhám, v tom by se asi nic nezměnilo.“ „To byste musela každopádně do pionýra a taky do Svazu mládeže, bez toho by to nešlo,“ oponuje Jana Franková.
Hrdina, který neměl možnost volby
„Je zajímavé, jak to nekončí, jak se pořád objevují nová svědectví, nové fotografie, nová fakta,“ říká mi po skončení programu Jana Franková. K dění kolem Josefa Toufara má blízko. V roce 2012 vyšla monografie Jako bychom dnes zemřít měli, o čtyři roky později potom stejně úspěšná, téměř sedmisetstránková publikace Krok do tmavé noci. Obě mají čestné místo v mé knihovně, obě vřele doporučuji, ale především obě dvě napsal Miloš Doležal, básník, publicista, spisovatel – a manžel Jany Frankové. „Přijde mi důležité, že oslovuje lidi i mimo církev. Na ty knížky měl Miloš ohromné množství pozitivních reakcí, lidi mu psali dopisy, a většinou to nebyli věřící. Náš národ má hodně hrdinů, ale Josef Toufar je hrdina, který se k tomu sám nerozhodl. Gabčík s Kubišem aspoň trochu věděli, do čeho jdou, zatímco páter Toufar k tomu přišel jako slepý k houslím. A přesto výrazně obstál.“
Do přípravy hudebně‑dramatického pásma zapojila Jana Franková členy Dismanova rozhlasového dětského souboru a mě zajímalo, co znamená příběh Josefa Toufara pro ně a jak na něj během nastudování reagovali. „Dismaňák pracuje s dětmi, které se potom pohybují na profesionální úrovni v divadlech, rozhlasu, dabingu. Ale prvotní cíl souboru je vychovávat a podle toho volím i témata, kterým se věnujeme. Nebylo to pro ně nové téma, jsou velmi orientovaní. Mimochodem ještě než já jsem nastoupila jako vedoucí, pátera Toufara měli jako jedno téma na letním soustředění.“
Lépe rozpoznat dobré od zlého
Nápad na sestavení programu o Josefu Toufarovi vzešel od člena České filharmonie, houslisty Petra Havlína, kterého Toufarův příběh silně oslovil právě přes spisovatele Miloše Doležala a Janu Frankovou. Přizval také skladatele Slavomíra Hořínku a společně vymysleli koncept celého dopoledne. Podle vedoucího vzdělávacích programů České filharmonie Petra Kadlece je důležité připomenout Toufarův příběh. Díky hudbě ho tak lze zažít jinak a intenzivněji. „Především si ale chceme pokládat otázky po smyslu toho příběhu, otázky po smyslu hrdinství a hájení pravdy v dobách, kdy vládne lež. A být díky tomu citlivější na to vše i v dnešní každodennosti. Hrdinství a pravda, to přece nejsou pojmy dávno odvanuté,“ říká Petr Kadlec.
Shodou okolností spolu mluvíme 16. ledna, v den, kdy uplynulo přesně 50 let od sebeupálení Jana Palacha. S osudem Josefa Toufara ho pojí nejen sanatorium v pražské Legerově ulici, kde oba dva zemřeli, ale především pro většinu z nás těžko představitelná vnitřní síla a hrdinství, které je třeba připomínat. Přemítáme nad tím, proč se mají těmto osobnostem věnovat i instituce, jako je Česká filharmonie. „Protože chceme lidi vzdělávat, chceme pomáhat, aby lépe rozpoznávali – kvalitu od nekvality, dobré od zlého,“ říká přesvědčeně Kadlec. „Nejen v hudbě. Myslím, že pomalu nastává čas přestat se soustředit na zábavu a atrakce a věnovat se skutečně podstatným věcem. Ostatně reakce žáků a studentů to potvrzují. Ten workshop jistě není snadný, znamená určitou zátěž, člověk se při něm musí vyrovnávat s něčím, čemu nerozumí, co je absurdní a nepochopitelné… Ale díky tomu je možné se něco naučit, někam se posunout, lépe rozumět sobě i světu kolem.“
Edukační oddělení České filharmonie se dosud programům s podobným zaměřením příliš nevěnovalo, ale na nadcházející sezonu připravuje cyklus hudebních workshopů, které budou věnované demokratickým hodnotám. Podobným směrem mířily ale už i některé koncertní akce, třeba Koncerty ke Dni studentstva, kde zněla nejen hudba, ale i moudré slovo. Jako to bylo 17. 11. 2017, když v Rudolfinu hovořil Petr Pithart o nebezpečí rozdělené společnosti. „Ostatně v tomhle směru, pro který je charakteristická určitá starost o věci veřejné a o porozumění mezi lidmi, už se nějaký ten rok pohybujeme s projektem Romano drom, ve kterém chceme pomáhat Romům i nám, neromům, abychom spolu uměli lépe žít, vycházet, abychom se uměli vzájemně inspirovat a tvořit,“ uzavírá Petr Kadlec.
