Odešla poslední z velkých primadon minulosti, italská sopranistka Mirella Freni. The last of Primadonas – toť epiteton constans, nijak povzbudivý, který jí již za její éry přisoudili mnozí znalci opery, kolegové pěvci i dirigenti. Mirella Freni, jedna ze zlatého klubu lemovaného jmény jako Licia Albanese, Rosa Ponselle, Lotte Lehmann, Magda Olivero, Maria Caniglia, Amelita Galli-Curci, Luisa Tetrazzini, Kirsten Flagstad, a z doby, do níž se již zapisovala sama: Birgit Nilsson, Leontyne Price, Gundula Janowitz, Victoria de los Angeles, Joan Sutherland. (A samozřejmě Maria Callas, ale ta je mimo všechny kategorie.) Tělesná schránka Mirelly Freni jí s konečnou platností vypověděla své služby v sobotu 9. února, když podlehla dlouholetému degenerativnímu onemocnění. Její andělský soprán dozněl. Plakal jsem, když jsem okouzleně naslouchal jejímu zpěvu, pláču teď, když nás dostihla ta smutná zpráva, jediná, jíž Mirella Freni své příznivce zarmoutila během svých nedožitých 85 let.
Velká primadona minulosti? Riccardo Muti o ní řekl, že žádnou roli primadony nehrála, ona jí byla. Byla první dámou jeviště a tuto přirozenou autoritu si získala hned v prvých letech po svém debutu. Nejpozději od poloviny šedesátých let. Nejmenoval jsem v té elitní společnosti Zlatého věku opery – mimo mnohých jiných skvělých zpěvaček – ani Zinku Milanov, možná nespravedlivě, tak alespoň ocituji, co tato legenda Metropolitní opery let čtyřicátých a padesátých řekla, když slyšela v roce 1965 Mirellu v jejím debutu na prknech Met jako Mimi. „To děvče zpívá nádherně, skoro jako já za mlada.“ Mezi dvěma body, prvým profesionálním vystoupením na prknech Teatro municipale v Modeně (Micaëla) v roce 1955, a Mirellinou labutí písní jako Jana z Arku v Čajkovského Panně orleánské (Washington National Opera, 2005) se rozprostírá oslnivá kariéra zpěvačky, jejímuž lidskému charakteru vévodila především skromnost a poctivost. Od počátečních mozartovských rolí se propracovávala k vrcholným kreacím v oboru lyrického sopránu, jehož byla nejčistší představitelkou. Od Glyndebourne (1960), kde zpívala Zerlinu vedle Joan Sutherland jako Donny Anny, se postupně zabydlovala ve svém nejpřirozenějším oboru: Adina v Zeffirelliho produkci Nápoje lásky, Nannetta ve Falstaffovi (ROHCG, 1961). Zlomem v její kariéře se stala spolupráce s Karajanem, který byl od prvé chvíle jejím velkým podporovatelem. Legendární Mimi na prknech La scaly (Zeffirelli, Karajan, 1961) nasledovaly nahrávky dnes považované za referenční: Madama Butterfly, Aida, Don Carlo a Otello, vedle neméně významných produkcí s jinými dirigenty – Violetta s Gardellim, Amelia (Simon Boccanegra) s Abbadem, Nannetta se Soltim, abych jmenoval alespoň některé. Za sebe pak nemohu nevzpomenout Karajanovu nahrávku Verdiho Requiem (1969), kdy jsem Mirellu Freni slyšel poprvé (vedle Christy Ludwig, Veriana Luchettiho a Nicolaie Ghiaurova) a byl to zážitek na celý život. Fenomenální bulharský basista se pak v roce 1980 stal jejím druhým manželem, a jejich šťastný lidský i umělecký svazek trval až do Ghiaurovovy smrti v roce 2004. Neshodli se podle Mirelliných slov jen v jedné věci, ve fotbale, takže když hrála na mistrovství světa v roce 1994 Itálie proti Bulharsku, museli oba sledovat zápas odděleně. Zato ji Ghiaurov získal pro studium ruské opery, která v té době ležela mimo oblast zájmu italských pěvkyň. Jinak si však role vybírala s velkou opatrností a lze říci, že nikdy nevystoupila ze svého přirozeného oboru. Již Cio-cio-san odmítala stvořit živě na jevišti, stejně jako Tosku, a svému impresáriovi Karajanovi odmítla i Turandot. Uchovala si tak svěží hlas až do devadesátých let – za všechny kreace jmenujme alespoň Lízu v Pikové dámě (BSO, Seiji Ozawa, 1991). V pozdější fázi své kariéry přistoupila i k dalším pucciniovským rolím, vedle Cileovy Adriany Lecouvreur, či Giordanovy Fedory.
Mirella Freni byla obdařena velkou muzikantskou inteligencí, vrozeným instinktem modelovat frázi tím nejpřirozenějším způsobem, spontánně vyhmátnout její těžiště, vdechnout jí život bez sebemenšího přehánění. Její pěvecká i dechová technika byla pro ni věcí tak přirozenou, že si technické aspekty jejího zpěvu vůbec neuvědomujeme. Pucciniho postulát, jímž trápil své zpěvačky (Musíte zpívat, jako když zlehounka našlapujete po obláčcích melodie) tu byl naplněn. Mirella Freni nenapodobovala ty nejkřehčí city lidské duše, jak činí pěvkyně současnosti, ona je ztělesňovala. Byla čistou emocí, přirozenou, prostou, nevykalkulovanou. Budoucnost opery vypadá po odchodu Mirelly Freni ještě smutněji a bezútěšněji.
