V nedávné době se rozmohlo lákání na koncerty vážné hudby různými mediálními triky. Jejich cantus firmus tvrdí, že vážná vlastně není vážná, tiskoviny i televizní šoty se snaží dokázat, že vážní muzikanti nejsou zasmušilé opice, ale náramně veselí hoši. Klidně si dají housle na rameno jako pušku, orchestr se kolíbá souborně napravo nalevo, dechař umí hrát na tři nástroje najednou a dirigent žongluje s taktovkou. Proč ne? Je to veselé, je to jedna z možností, jak zaujmout naivního občana. Problém tkví v tom, že na koncertě pak z naznačených situací nenajde žádnou, a pochybuji, že tympánista křepčící třeba na trampolíně by přilákal někoho na Beethovenovu Osudovou symfonii nebo na Bachovy Matoušovy pašije. Občan se může dokonce cítit podveden, média slibují přece něco jiného, náramnou legraci. A ta na koncertě není.
Jsme svědky staronového problému, který se řešil už mnohokrát a stejně tak se bude v budoucnu zase zkoumat: přilákat nové posluchače, zvláště mladé. Uvažme, co rozhoduje o návštěvnosti.
Odedávna společenské mínění o vážné hudbě vytvářené především rodinou a školou, poté představiteli veřejného života (politici, média, vědci, sportovci, lékaři, učitelé apod.). Od nich postrádáme přitažlivé příklady.
Klíčovou silou je dobře koncipovaná dramaturgie oper a koncertů. Bez významu dnes není cena vstupenek. V současném světě konkurenčních zápasů nelze pominout formu náboru, reklamu, lidově řečeno „balení zboží“. S tím souvisí otázka široké přístupnosti nabídky anebo její výběrový charakter. V neposlední řadě hraje roli nabízené prostředí. Zkoumejme terén podrobněji.
Problémy rodiny a školy se vymykají zaměření tohoto článku. Dostupnou sférou, alespoň zčásti, se může jevit ovlivňování společenského mínění o vážné hudbě představiteli veřejného života. Bohužel není mnoho bohatých podnikatelů a politiků, kteří by byli příkladem kulturnosti. V lepším případě to jsou „vlastenci“ (znají jen Mou vlast).
Dramaturgové uměleckých souborů jsou dnes velmi zkušení, obvyklý problém rovnováhy tradice a současnosti řeší vyváženě. Dobře opečovaná dramaturgie je po desetiletí například v Českém spolku pro komorní hudbu při České filharmonii. Vyprodá ročně 40 koncertů ve čtyřech řadách. Mnoho orchestrů už dnes volí zajímavé kombinace nabídek (například v Pardubicích).
Objevila se ovšem nová iluze domnívající se, že posluchače přilákají tzv. zábavné kompozice. Mnohé sféry vážné hudby svědčí o něčem jiném. Pomysleme na tituly, jako je Carmen, Tosca, b moll (u laiků takto označovaný Čajkovského klavírní koncert), Novosvětská symfonie, Labutí jezero, různá Rekviem. Žádná zábava a při tom trvalá obliba. Právě tak tzv. zábavná hudba má mnoho vážných a při tom úspěšných děl: šansony Hany Hegerové s Koptovými texty, mnohé písně bratří Ebenů, část repertoáru Hradišťanu (Pavlica), Suchého – Šlitra Dnes naposled, Z mého života, Tulipán, Bobkova interpretace Lásko mně ubývá sil. Tolik jen náznak, bylo by možno uvádět mnoho dalších titulů. Právě tak by bylo snadné uvést z oboru opery a klasické hudby mnoho skladeb veselých (Vivaldi, Mozart, Rossini, Dvořák aj.). Chci jen naznačit, že hranice vážné a zábavné hudby je rozmanitá a složitá.
Ceny lístků se staly důležitým problémem. Vstupenka zhruba za 300 Kč na koncert orchestru není lákadlem, zvláště má-li jít dvojice. Ekonomické zdroje by potřebovaly mnoho inovací, nejen od pořadatelů, ale i od institucí podporujících návštěvníky kulturních akcí (podnikové předplatné, výhody pro sociálně slabší – seniory, mládež, invalidy, členy spolků atd.). Leccos se sice již podařilo, zvláště u koupě abonentních řad (přístupné generální zkoušky), ale možnosti nejsou ještě vyčerpané. Vím, že je snadné radit a jiné je prosadit v současné ekonomické situaci nové přístupy.
Formy propagace se dnes snaží být atraktivní (viz zmínka o ČF v úvodu), v nabídce jsou již několik let inovace, jaké pěstuje například Pavel Šporcl (bohudíky úspěšný). Objevily se velice promyšlené koncerty pro mládež, které vytvářel Petr Kadlec v České filharmonii nebo Ilja Šmíd v Pražské komorní filharmonii a ve FOKu. Bohužel oba zažili nesmyslné obtíže a jejich výborná aktivita byla na nějakou dobu přerušena.
Za zamyšlení stojí důvody menší atraktivnosti koncertů vážné hudby. Někomu vadí požadované oblečení, nutnost tiše sedět a nehýbat se, většinou sestava delších skladeb, nezvyklý nárok na soustředění, uniformita účinkujících mužů (frak).
Atraktivnost koncertů zábavné hudby, byť nejsou vždy jen veselé, je výrazně opřena o erotický akcent. Oblečení účinkujících, nejednou polonahých, pohyb na pódiu, způsob hry na nástroje (zvláště na kytary), účesy, gesta, to je soustava subsexuálních rovin. Texty z větší části adorují lásku v nejrůznějších podobách, jejich výmluvnost podtrhuje agresivní síla zvuku a výrazný rytmus. To vše oslovuje základní lidské pudy. Je to zřejmé i jinde, například v módních přehlídkách, v časopisech bulvárního charakteru, v soutěžích královen krásy, v tanečních soutěžích. Tato rovina je koncertům vážné hudby nedostupná. Občas z ní těží operní představení.
Oblast populární hudby umí využívat ještě jednu lidskou vlastnost: potřebu kolektivních rituálů. Bohatou tradici v tom mají hlavně církve. Dnešní většině obyvatel zbyly jako hlavní rituální příležitosti sportovní utkání (fotbal, hokej), koncerty popu nebo rocku. Individuální sférou je slavení Vánoc, Velikonoc, svateb a uctivý postoj při hraní hymny. U zábavné hudby prožívá účastník pocit sounáležitosti s velkým davem, má možnost hlasitě uctívat své idoly. V podstatě by tutéž hudbu mohl vyslechnout doma z CD levněji, ale raději zaplatí několik set korun za nepohodlí stadionu, kde ale může splynout s prostředím. Je smítkem v nepřehledném davu, prožívá pocit násobení své osoby stejně nadšenými účastníky produkce. V opeře a symfonickém koncertu zbývá potlesk, květiny, někdy ovace ve stoje, v Čechách ve výjimečném případě volání bravo. Pěstování rituálů by stálo za samostatnou úvahu s účastí psychologů. Jsem přesvědčen, že dřímá více možností.
Atraktivnost prostředí mají opery i orchestry. Pražské jaro se například rozklenulo i do továrních objektů, chrámových prostor, historických budov, exteriérových prostředí. To zohledňuje i řada orchestrů v republice.
V nabídce mně zatím chybí iniciativa ve vytváření elity. Za Beethovenových časů byly ještě akademie, na nichž vybraná společnost měla možnost osobně se stýkat s umělci, trávit čas v prostředí umožňujícím pohyb, spojit umění a pohostinnost, rozklenout zážitek do několika hodin. Účastnit by se mohla takzvaná elitní společnost, elita duchovní (nikoli jen majitelé vil v Kalifornii apod.). Bohatí by mohli zaplatit náklady i účast méně majetné, ale duchovní vrstvy a mít tak příležitost k setkání s významnými osobnostmi. Nádherná historická prostředí celých Čech nabízejí atraktivní možnosti. Jako příklad dobrého nápadu považuji zkušenost Královské filharmonie v Liverpoolu, která některé hostující dirigenty smluvně zavazovala k výletu lodí s rodinami sponzorů a s vybranými představiteli města. Jiný vzorový příklad byly komorní koncerty, které sám pořádal a uváděl MUDr. Josef Koutecký v Karolinu.
Vím, že je nepopulární hovořit o elitě, ale právě o ni nás připravil čas totality, lze to pociťovat v mnoha oborech. Jako má každý organismus svou hlavu, tak i společnost potřebuje elitní osobnosti, dobré lodivody současnosti.
Svoji glosu bych rád ukončil optimisticky. Těší mě velký zájem rodičů o studium jejich dětí v Základních uměleckých školách, trvalá existence mnoha dětských sborů, tanečních i folklórních souborů, různé hudební soutěže, jako je například Concertino Praga (a četné další). Ve světě úspěchy vážné hudby stvrzuje například tisícový zájem o koncerty Proms v Londýně nebo o koncerty v Japonsku.
Nemalým příslibem je značná úroveň našeho interpretačního umění se stále novými osobnostmi mladé generace. Pochopitelně se statisíci a milióny konzumentů zábavné hudby tyto aktivity nemohou soutěžit. A ani nemusí a nechtějí. Nezastírejme, že vážná hudba je náročná a pro náročné. Nemusí se podbízet, potřebuje posilovat vědomí své důstojnosti. To možná bude přitahovat více než uctívaná zábavnost.
