Karanténa a utlumení sociálního života kvůli koronaviru přineslo i nucené ztišení živé hudby. Nahrazují ji sólové koncerty nebo klipy přenášené internetem. Jeden takový vytvořil před Velikonocemi barokní ansámbl Collegium 1704. Sepulto Domino signatum est monumentum, Pochován Pán a zapečetěn jest hrob, poslední z responsorií Svatého týdne Jana Dismase Zelenky se nese pražským kostelem svaté Anny. Tóny se proplétají mezi zahalenými postavami hudebníků, číselně dodržujících nařízení vlády a chránících své dýchací cesty rouškou. Atmosféra, posilovaná pohybem kamery, je tíživá a povznášející zároveň. Morové aranžmá vyvolává úzkost, ale zároveň posiluje. Co je bez chvění, není pevné?
I tak se dá dnes mluvit o společnosti otřesené zásahem koronaviru, před nímž jsme se stáhli do svých příbytků a snad i do sebe. Pomůže tato introspekce jednotlivých společností i celé globální civilizace k něčemu novému, pozitivnímu? Změní se něco, co bylo pevné, v pochybnosti chvějící, tak abychom mohli najit nějakou cestu z krize ven? Může být, jak kdysi v jiném, přísně omezeném hospodářském smyslu tvrdil ekonom Joseph Schumpeter, narozený v české Třešti, destrukce krize i tvořivá?
Schumpeter věřil, a teoreticky to také rozvíjel, že každá krize se v kapitalistickém systému stává příležitostí, možností přetvořit to, co doposud fungovalo, v něco funkčnějšího. Tvořivá destrukce není úlohou státu, nýbrž jakousi vnitřní silou, něčím jako kapitalistickou entelechií, vrozeným principem pohybu. To ona nechává z krize vyrůst nový, lepší, funkčnější svět. O život si řekne jen to, co je životaschopné, co se umí přizpůsobit změně a to tak, aby se samo stalo touto změnou.
„Kultura je setkávání, propojování, spoluprožívání, a to se neobejde bez dotyku.“
Kultura jako systematická péče o život a jeho předávání se jeví jako opak tvořivé destrukce. Zdá se totiž, že je jí vlastní nejen ochrana, ale i nedestruktivní kontinuita, neustálé udržování hodnot, které stoji za to, a dokonce i vydržování něčeho, co je slabé, co by snad bez pomoci ani nepřežilo. Takový máme občas pocit i teď, kdy kulturní snahy dusí sociální odstup, bez něhož nelze kulturu provozovat. Kultura je setkávání, propojování, spoluprožívání, a to se neobejde bez dotyku. Kvůli koronaviru jsme v mžiku dosáhli krajnosti, k níž jsme se jako společnosti pozdní doby beztak blížili: právě teď jsme, doufejme, že jen na přechodnou dobu, společností zcela bezdotykovou. Abychom mohli žít, nesmíme se dotýkat, dotyk je jako cesta ke druhému vyloučen, protože může zabíjet. Dotyk už nesbližuje, nýbrž odrazuje a děsí.
A přece, jak dokazuje i nový „morový klip“ Collegia 1704, jsme dotyku ve zcela bezdotykovém prostředí schopni. Zelenkova verze Sepulto Domino, pronikající z obrazovky a reproduktorů počítače či mobilního telefonu k nám, není náhražkou dotyku, protože přináší dotyk jiného typu. Není to tělesné dotýkání, ale ani pouze dotýkání duševní. Jde spíše o propojení obojího, na něž útočí umění vždy, ať už je za tvrdým sklem obrazovky, nebo se děje před našima očima v koncertním sále. Zasaženo je naše tělo emocionální, chair či Leib, které není tímtéž, co tělo, na něž svými podivnými tykadly dnes utočí koronavirus. Proto jsme také dál schopni podlehnout dotyku i ve zcela bezdotykové společnosti, proto je kultura schopna života, i když finančně umírá, proto žije i v totální destrukci a drží svou magií pohromadě společenství, v němž se nesmíme navzájem dotknout.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=9Ha6x7OA6QY[/spvideo]
V ekonomii existují subjekty, které jsou zkrátka příliš velké na to, abychom je nechali padnout. „Too big to fail“, říká se často, když padá velká banka nebo krachuje gigantická nadnárodní firma. Pád takového giganta nelze dopustit, protože by se spolu s ním začal hroutit celý finanční, výrobní, pracovní systém. Jenže co když je to s kulturou, která je pro mnohé tak malá, nicotná, že nemá cenu se jí zaobírat, podobně, jen v jistém posunutí. Ano, kultura je příliš malá na to, aby se rozdrolila. Too small to fail. Nikdy se úplně nerozsype, vždy, i v té největší krizi, zůstává zadřená do našich emocionálních těl jako dotyková potřeba, bez níž se možná dá vegetovat, ale rozhodně se bez ní nedá přežít život. A tak se jako to nejpevnější a věčné pojivo společenství dá také snadno přehlédnout.
Krize odhalují charaktery, tvořivě přetvářejí staré struktury a také mění perspektivy, hodnoty, znaménka. I tak se i při sledování morového klipu Collegia 1704, v němž barokní myšlenky na smrt vytvářejí životní krásu, vtírá otázka, zda nepřišla ta správná chvíle převrátit společenské a politické vnímání kultury a konečně podle toho jednat: to největší je často to zdánlivě přehlédnutelné a malé, proto právě o kultuře více než o megabance platí – too big to fail.
Tento článek je součástí Harmonie 5/20, kterou jsme pro vás mimořádně zpřístupnili zdarma.
