26. ledna 2021 byl ve Velké Británii zaznamenán smutný rekord – počet úmrtí na Covid-19 dosáhl od začátku pandemie 100 000. Jde o pátý nejvyšší počet úmrtí na tuto nemoc na světě – Británie je za USA, Mexikem, Brazílií a Indií. A počet neustále roste: v době uzávěrky tohoto článku (19. února) dosáhl počet úmrtí v zemi, přes současnou striktní karanténu, 119 920. Na stát o něco víc než 68 milionech obyvatel, který je ze zeměpisného hlediska i po brexitu stále v Evropě, je to šokující statistika. Situace ohledně dalších opatření proti šíření nákazy bude revidována koncem března, avšak přes určitý pokrok, pokud se týká očkování (do 13. února bylo očkováno okolo 14 milionů osob, čili necelá pětina obyvatel země – celkový počet 21. února pak činí 17 582 121 první dávka vakcíny a 615 138 druhá dávka), zdánlivě nezastavitelný virus stále zákeřně číhá, a v Británii dochází k devastaci místní ekonomiky a kultury.
O pomalé implementaci opatření proti šíření nákazy, zatajování skutečného stavu, ba lžích britské konzervativní vlády, nedodržování preventivních předpisů menšinou občanů (z nichž někteří bezohledně ignorovali i základní pravidla), jakož i o rychle rostoucí nezaměstnanosti a nepřekonatelných problémech v mnoha průmyslových odvětvích, a o nevyhnutelnosti bankrotů, zejména u malých firem, toho již bylo napsáno hodně. Totéž o vlivu situace na duševní zdraví národa, zejména u dětí a mládeže, kteří zmeškali školní docházku po řadu měsíců.
Jaký je ve Spojeném království dopad pandemie na interprety a odvětví hudby vůbec, zejména pokud jde o vážnou hudbu? Již v srpnu 2020 vyplynulo z průzkumu provedeného rezervační službou Encore, že z 560 hudebníků, kteří se jej zúčastnili, 64 % uvažovalo o odchodu z profese. 41 % uvedlo, že nemají na zbytek roku žádné objednávky. Ačkoliv koncertní sály byly posléze na nějakou dobu otevřeny (byl však zaveden společenský odstup), ve srovnání se začátkem roku 2020 se nekonaly téměř žádné koncerty. Počet svateb, konferencí a podobných akcí, z nichž profesionální hudebníci často získávají značnou část svého příjmu, enormně poklesly, tak jako výuka hudby.
V září 2020, měsíc po průzkumu firmy Encore, uspořádal podobnou anketu britský Musicians’ Union (Svaz hudebníků). Téměř třetina z jeho 32 000 členů nemohla z nejrůznějších důvodů získat jakoukoliv finanční podporu (buď jednotlivci založili společnosti s ručením omezeným, nebo měli výdělky rozdělené mezi samostatnou výdělečnou činnost a jiný zdanitelný příjem, takže se nevešli do žádného z existujících systémů podpor; anebo vydělávali víc než 50 000 liber, což byla – pro udělení podpory – hranice pro osoby samostatně výdělečně činné). „A 50 000 liber není, pokud žijete v centru Londýna, a jste živitelem rodiny, zrovna příliš mnoho peněz,“ řekl generální tajemník Svazu hudebníků Horace Trubridge listu The Guardian 22. září 2020.
Přesně tak: ani v regionech, kde je život levnější, to není na rodinu přespříliš. 50 000 liber ročně (1 466 747,05 Kč) je částka, která může většině českých čtenářů připadat pohádková, neznamená to však samozřejmě zisk 50 000 liber. Po zdanění (a čím vyšší výdělek, tím vyšší daň, někdy až 45 %), cestovních výlohách a ubytování během angažmá v zahraničí (některá divadla či koncertní organizace podobné výdaje hradí, jiné ne), dále pojištění, poplatky agenturám, účetním, honoráře profesorům zpěvu a dalším odborníkům (a většina umělců potřebuje podobné služby po celou dobu jejich kariéry), se celková suma značně scvrkne. Některé z těchto výdajů lze odečíst od daní, jiné ne. Britský tenorista Ian Storey mi loni řekl o pravidlu, které mu vysvětlil na začátku jeho kariéry slavný kolega, s nímž tehdy v jedné inscenaci vystoupil: „Pokud skončíš s třetinou honoráře, jsi na tom dobře.“ Řada zpěváků či instrumentalistů proto také učí, pracují jako konzultanti apod., aby tak doplnili své honoráře za operní a koncertní vystoupení.
A to skutečně musí: třípokojový dům (podle britského zvyku se počítá na ložnice, čili se dvěma ložnicemi a obývacím pokojem či obývací kuchyní) stojí např. ve střední Anglii kolem 400 000 liber (necelých 12 mil. Kč); hypotéka je tedy okolo 1600 liber měsíčně (19 200 liber ročně, čili 569 672,62 Kč). Řada umělců proto nemá vždy peněz nazbyt, jakkoliv je jejich život z profesionálního hlediska bohatý, a někteří dosáhnou i slávy.
Britský ministr financí Rishi Sunak, jemuž se v zemi přezdívá díky jeho vzhledu „Dishy Rishi“ (Fešný Rishi), projevil na začátku pandemie jistou snahu pomoci všem: v květnu 2020 dostávalo přímé finanční platby od státu (Kurzarbeit, příspěvky pro OSVČ s výpadkem příjmů, dávky pro nezaměstnané, platy pro zaměstnance ve státním sektoru a důchody) 27 milionů Britů v dospělém věku, čili 53 procent. To však Sunak označil za neudržitelné. Mnohé britské firmy se ovšem obávaly, že bez štědré vládní podpory pro jejich zaměstnance řada z nich koronakrizi nepřežije. Systém měl vypršet 30. června 2020, byl však několikrát prodloužen.
Britská vláda podpořila během pandemie umění a kulturu částkou v hodnotě 1,57 miliardy liber. Ta však byla rozdělena mezi organizace – muzea, divadla apod. – ne jednotlivce. Jak prohlásil Horace Trubridge ve zmíněném článku, tato suma neudělala „pro [samotné] pracovní síly nic… Pro přední světové hudebníky, kteří strávili celý život zdokonalováním toho, co dělají, neexistuje žádné záchranné lano. Na ministerstvu pro digitální záležitosti, kulturu, média a sport a ve státní pokladně nemá nikdo žádné porozumění.“ Systém SEISS (Self Employment Income Support Scheme, čili podpora příjmů ze samostatné výdělečné činnosti) byl prodloužen nejprve do podzimu 2020, později až do konce března 2021.
I další výsledky ankety organizace Musicians’ Union šokovaly: 30 % britských profesionálních hudebníků uvažovalo o možnosti vzdát se kariéry. Podle průzkumu 2000 členů svazu 34 % „uvažuje o úplném odchodu z tohoto odvětví“, kvůli finančním potížím, kterým čelí během pandemie (vzhledem k tomu, že příležitosti k vystupování jsou výrazně omezeny); 37 % si nebylo jisto, zdali profesi opustí docela. Téměř polovina si již našla práci mimo obor a 70 % nebylo schopno získat víc než 25 % svých obvyklých objednávek. 87 % hudebníků, na něž se vztahovaly podpory a SEISS uvedlo, že budou mít finanční potíže, až systém koncem října 2020 skončí (tehdy ještě nebylo známo, zdali bude prodloužen). A 36 % hudebníků nemělo vůbec žádnou práci. „Hudebníci pracují v supermarketech, jako řidiči, [nebo] se vracejí k práci, pro niž se kvalifikovali dřív,“ řekl Trubridge v článku. „Dělají cokoliv kromě hudby – to je právě ten problém.“ Mnohým neposkytla vláda zhola žádnou finanční podporu (kromě „universal credit“, čili minimální všeobecné podpory). A 87 % hudebníků bude letos vydělávat méně než 20 000 liber – tedy výrazně míň než průměrný britský roční plat 29 600 liber. 88 % hudebníků se domnívá, že vláda neudělala pro jejich podporu během pandemie dost.
„Pokud skončíš s třetinou honoráře, jsi na tom dobře.“
Přesto přináší odvětví hudby do ekonomiky země 5,8 miliardy liber, a poskytuje 190 000 pracovních míst. Organizace UK Music odhaduje, že rána, kterou zasadil Covid-19 samotnému sektoru interpretů činí 900 milionů liber, a odhadovaný příspěvek do ekonomiky ve výši 1,1 miliardy liber přijde tento rok vniveč.
Systém SEISS některým pomohl, řada hudebníků na volné noze se do něj však z nejrůznějších důvodu nevešla. Pro podporu se kvalifikovali většinou pouze ti, kteří vykázali příjem nižší než 50 000 liber ročně; kdokoliv měl příjem o penci navíc, nedostal nic. S pouhými několika librami přes hranici 50 000 liber zjistili ze dne na den i zavedení a významní umělci s desítkami let úspěšné kariéry za sebou, že podporu SEISS nemohou získat. Jejich úspory byly brzy vyčerpány, a umělci se octli zcela bez prostředků. Mnozí považovali situaci za naprosto nespravedlivou. Během dlouholeté kariéry museli zaplatit vysoké částky na dani z příjmu a za pojištění, avšak ve chvíli, kdy poprvé v životě potřebovali pomoc, britská vláda je nechala zcela na holičkách. Jak přežít řadu měsíců bez příjmu?
Mezi umělci, které situace neblaze postihla, je například můj někdejší kolega, devětapadesátiletý britský tenorista Peter Hoare, známý operní a koncertní sólista, který vystoupil po celé Evropě pod taktovkou mnoha renomovaných dirigentů. Na rok 2020 a 2021 měl plný diář, avšak každé angažmá bylo zrušeno nebo odloženo (například role ve významných inscenacích na festivalu v Aix-en-Provence a ve Státní opeře v Hamburku). Od března 2020 do února 2021 mu byly (jak mi napsal v e-mailu z 11. února) nabídnuty pouze dva koncerty, ke kterým pak skutečně došlo: Britten, Nocturne op. 60, s Liverpool Philharmonic Orchestra a Feast in the Time of Plague (Svátek v době moru) v Grange Park Opera. (Nejde však o stejnojmennou jednoaktovku, kterou napsal v roce 1890 ruský skladatel César Kjui na Puškinovo téma, a která měla premiéru v roce 1900, nýbrž o nové dílo objednané během karantény. Libreto napsal světoznámý režisér Sir David Pountney, hudbu mladý britský skladatel Alex Woolf.)
Až v lednu 2021 se na Petera pousmálo štěstí – tři týdny před zahájením zkoušek na světoznámé scéně Liceu v Barceloně mu byl nabídnut záskok v tamější inscenaci opery britského skladatele George Benjamina Lessons in Love and Violence (Peter zaskakuje za amerického kolegu). Představení se budou konat na jaře 2021 a inscenace půjde i do Madridu. Předtím pracoval Peter jako instalatér, a po přeškolení v nemocnici v jeho bydlišti tam bral osm měsíců vzorky krve. Avšak řádní zaměstnanci britských podniků, „gážisti“ na PAYE (Pay As You Go) systému, mohou získat podporu i když jejich příjem činí mnohem víc než 50 000 liber ročně. Mohli by vydělávat až 250 000 liber ročně a stále by měli během pandemie nárok na podporu ve výši 2 500 liber měsíčně.
Mimochodem, v Liceu se hraje již od 14. listopadu 2020, i když jen pro 1000 diváků, čili polovinu kapacity této scény. Již v srpnu 2020 byl v divadle instalován nový ventilační systém, a díky klimatizačnímu a ventilačnímu zařízení je vzduch v celém divadle vyměněn osmkrát za hodinu. Roušky a gely jsou samozřejmě povinné, tak jako společenský odstup; po představení musí diváci sečkat, až budou k odchodu vyzváni, a na odchod dohlíží speciální personál.
Peter Hoare byl jen jedním z mnoha umělců, kteří se octli v podobné nejisté situaci – například Dame Sarah Connolly, jedna z nejlepších mezzosopranistek na světě, přišla v roce 2020/21 o pět operních angažmá, na proslulých scénách jako pařížská Opéra Bastille a De Nationale Opera v Amsterodamu (kde jsem loni na jaře oželela zrušení angažmá i já, jako jazyková poradkyně v Rusalce, pod taktovkou Jakuba Hrůši). A během roku pandemie vystoupila Dame Sarah jen na několika koncertech – v londýnském Barbicanu, v Mozartově Requiem (English National Opera), v Mahlerově Das Lied von der Erde (live streaming z Covent Garden), a na písňových koncertech v Oxfordu a londýnské Wigmore Hall. O řadu vystoupení přišli i známý wagneriánský specialista Peter Bronder, klavírista Joseph Middleton a mnoho dalších.
Jiné příběhy, o nichž jsem slyšela, jsou však daleko horší, ba srdcervoucí – instrumentalisté nebo zpěváci, kteří nejsou nikterak proslavení, ale mají za sebou dobrou, a někdy dlouholetou kariéru, jsou nyní na dně; někteří nemohou učit ani online, dluží nájemné za řadu měsíců, a nemají tušení, jak současnou situaci přežijí. Během koronavirové krize potřebuje nějakou podporu většina muzikantů.
Ačkoliv operní scény a koncertní sály jsou v celé zemi uzavřené, řada z nich má pravidelně na pořadu představení z v minulých let – již od loňska jsou streamovány jak skvělé inscenace z Royal Opery Covent Garden (za opravdu lidovou cenu 3 libry), tak z Welsh National Opery v Cardiffu a ze Scottish Opery v Glasgow. A pokud se týká online iniciativ, tak jako v jiných zemích došlo i v Británii k explozi vystoupení sólistů a komorních skupin – na webu je nyní možné najít všechno, od hodin výuky kytary přes instrumentální koncerty a pěvecké recitály po valentinské hudební nabídky.
I této nové praxi však začaly posléze hrozit překážky. Letos v lednu oznámila PRS (Performing Rights Society, britský ekvivalent OSA), že organizátoři živých online přenosů, kteří jsou u PRS registrováni, budou muset zaplatit paušální poplatek 22,50 liber za vystoupení, která by jim vynesla 250 liber; poplatek by byl zdvojnásoben na 45 liber u vystoupení, která by vynesla mezi 251 a 500 librami. To by znamenalo daleko vyšší podíl u tržeb ve srovnání s 4,2 % u veřejných koncertů, jež není možné během pandemie pořádat.
„Hudebníci pracují v supermarketech, jako řidiči,
[nebo] se vracejí k práci, pro niž se kvalifikovali dřív.
Dělají cokoliv kromě hudby – to je právě ten problém.“
Britští hudebníci byli pobouřeni: k ráně, kterou jim uštědřila pandemie, byla přidána urážka – pro řadu z nich jsou podobná online vystoupení v malém rozsahu jedinou možností, a z finančního hlediska proto určitou záchranou. Mark Davyd, ředitel organizace Trust Music, označil 28. ledna v deníku The Guardian požadavky PRS za „hanebné… během krize je to daň [uvalená] na ty, kteří potřebují peníze.“ Po rázném protestu PRS od plánu v únoru odstoupila. Vystoupení podobného malého rozsahu, s tržbami méně než 500 liber, budou nyní pokryta bezplatnou licencí – ovšem výhradně pokud půjde o interpretaci vlastních děl interpretů. PRS rovněž navrhla snížit svůj původní návrh tarifu (8 % až 17 %).
V rámci tohoto článku není možné vyjmenovat všechny kampaně o zlepšení situace pro hudebníky, které v zemi proběhly od začátku pandemie. Ale již v říjnu 2020 oznámila Incorporated Society of Musicians (ISM) nové partnerství s Musicians’ Movement (Hnutím hudebníků). Kampaň #MakeMusicWork vyzvala vládu, aby pomohla hudebníkům vrátit se k jejich obvyklé práci a začít znovu vydělávat.
ISM navrhla jak nový systém podpory nezávislých výkonných umělců, jenž by byl z finančního hlediska únosný, tak znovuotevření divadel a sálů (s dodržováním společenského odstupu), a tak umožnit návrat veřejných vystoupení. Systém by zaručoval honorář každému umělci, i kdyby musela vystoupení být zrušena; hudebníci na volné noze byli středem návrhu pro udržitelné financování divadel a koncertních sálů. Kampaň se tak snažila získat pro hudebníky vyšší vládní podporu, aby nedocházelo ke snižování jejich příjmů, anebo aby nemuseli nabízet vystoupení za nižší honorář, než je v oboru doporučováno.
15. října 2020 podepsalo otevřený dopis ministru financí, v němž byl tento návrh nastíněn, víc než 200 organizací a téměř 2300 profesionálních hudebníků a členů hudební komunity. Hnutí také agitovalo u vlády, získalo podporu poslanců a propagovalo kampaň na sociálních sítích. Toto úsilí nakonec přispělo k tomu, že vláda prodloužila systém CJRS (Coronavirus Job Retention Scheme, čili systém, díky jemuž jsou během koronavirové krize zachována pro zaměstnance jejich místa), a prodloužila i systém SEISS až do konce března 2021. Kampaně se zúčastnili nejen Musicians’ Movement, ale i organizace Help Musicians a London Symphony Orchestra, a mnozí význační hudebníci ji podpořili v rozhovorech v médiích a příspěvcích na sociálních sítích.
Jakkoliv další prodloužení podpory SEISS mnohým pomohlo, řada hudebníků přesto propadla sítem, a svou nespokojenost, ba hněv, vyjádřili v četných příspěvcích na sociálních sítích či v tisku. V lednu 2021 pohrozil britské vládě Jamie McMillan, ředitel světově proslulé společnosti Loch Fyne Seafarms, jménem rozzuřených skotských rybářů, že pokud nebude po brexitu vyřešena otázka exportu do EU, neváhal by vyložit hnijící krevety před sídlem vlády v londýnské Downing Street. Hrozbě předcházela blokáda této ulice kamiony federace Scottish Creel Fishermen a dalších rybářských společností – jak uvedl 18. ledna The Herald, rovněž na protest proti nové obchodní dohodě s EU, jež jim znemožnila vyvážet jejich úlovky.
Brexit zasáhl skotské rybáře velmi tvrdě – některé lodě musely zůstat na moři, neboť v přístavech nebyl nikdo, kdo by jejich úlovek koupil; nastaly problémy v oblasti IT, neuvěřitelná byrokracie a všeobecný zmatek, včetně obrovské zácpy na mnoha dálnicích. Rybářský průmysl na skotském západním pobřeží se dostal do „absolutně katastrofální situace,“ jak řekl MacMillan, a ryby, krevety a jiné mořské plody, které byly v kamionech v přístavech, musely nakonec být vyhozeny. A jak napsal 15. ledna na svém tweetu známý britský skladatel Thomas Adès, „Britští hudebníci nyní čelí stejnému osudu jako britské ryby: tak jako ryby, které teď hnijí v loděnicích, opustila místní arogantní, samolibá a nekompetentní vláda i hudebníky.“
Británie byla po staletí kolébkou divadla, má několik vynikajících operních scén, skvělé koncertní sály a záviděníhodné festivaly. Udrží se všechny nad vodou? A je zjevné, že rušení smluv a představení v zahraničí během karantény vlastně zakrývá skutečnou hrůznou situaci pokud se týká cestování po brexitu, obzvlášť pro hudebníky.
Obavy z budoucnosti země má zřejmě řada slavných umělců. V lednu oznámil odchod z London Symphony Orchestra šestašedesátiletý Sir Simon Rattle: v roce 2023 nastoupí jako šéfdirigent Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově. To byl skutečně úder, neboť se očekávalo, že i po brexitu v Londýně zůstane. Z City of Birmingham Symphony Orchestra odchází nadaná dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla – další známka, jak špatně se věci mají. Oba uvedli osobní důvody, ale skutečnost, že Sir Simon si dokonce zažádal o německý pas, což nemusel nikdy udělat během mnoha let, které strávil jako šéfdirigent Berlínské filharmonie, je považována za velmi závažnou. Někteří britští umělci, kteří mohli rovněž požádat o německý pas (například barytonista Simon Wallfisch, syn známého cellisty Raphaela Wallfische) již přesídlili do zahraničí, další se k tomu chystají.
Společný dopad Covidu a brexitu – vzhledem k tomu, že mnozí britští hudebníci nyní jen těžko nacházejí práci v Evropě, anebo musí zápolit s velkou byrokracií, vysokými poplatky za povolení k práci, víza a pojištění – pravděpodobně srazí hudební život v Británii na kolena. Celkový dopad na kulturu země bude bezpochyby znát po léta, ne-li po generace, a hudebníci v ‚nespojeném království‘ se dívají na budoucnost s velkými obavami.
Pozn. red., 4. 3. 2021: Ve státním rozpočtu 1. března prodloužil ministr financí Rishi Sunak systém nucené dovolené do konce září, a přislíbil další podporu pro osoby samostatně výdělečně činné. Zvýšení „univerzálního kreditu“ o 20 liber týdně zůstane v platnosti po dalších šest měsíců.
