Není sporu o tom, že jde o zásadní počin v dějinách orchestru i v naší gramofonové historii a lze jej bez nadsázky označit za domácí „Nahrávací událost roku 2014“ či za největší přínos do „Roku české hudby“. Jak je to ale se světem? Jde skutečně o zásadní vklad do světové fonotéky? Komplet bude jistě rozebírán domácími i zahraničními kritiky, orchestr a vydavatel budou sledovat prodej a sbírat ohlasy posluchačů. Pokusím se formulovat můj letmý pohled na projekt, jenž je samozřejmě pouze subjektivním názorem relativně poučeného posluchače a diváka.
Filharmonie žije s Antonínem Dvořákem po celou svou historii, nicméně v posledních třech letech bylo toto spolužití hodně intenzivní. Dokonce jedním z důvodů navýšení repríz abonentních koncertů České filharmonie byl nejspíš právě dvořákovský projekt. (I tento riskantní tah se nakonec ukázal být marketingově úspěšný.) Symfonie a koncerty se téměř všechny natáčely jakoby živě (generální zkouška a trojí koncertní provedení) mezi listopadem roku 2012 a prosincem 2013, samozřejmě v Rudolfinu, kde je orchestr doma a Dvořákovu síň zná dokonale. Kombinace orchestru, jehož prvním „šéfem“ byl Dvořák, českého dirigenta s vysokým mezinárodním kreditem a sálu se skladatelovým jménem ve znaku byly pro britského vydavatele silnými motivy k rozhodnutí (pro někoho možná odvážného) realizovat šestidílný projekt. Nicméně riskantní to podle mě moc není. Poslední tři symfonie a cellový koncert patří k nejhranějším dílům a dvořákovských kompletů kupodivu není mnoho. Dokonce jde pokud vím o první projekt, který koncepčně zahrnuje symfonie a koncerty! A jelikož patří Decca do největšího hudebně vydavatelského holdingu světa (Universal Music), tak se spustila silná světová marketingová kampaň. Nedivil bych se, kdyby prodeje rychle dosáhly úrovně tisíců prodaných boxů.
Mimořádně zdařilých dvořákovských symfonických kompletů je jen několik. Nejvíce jsem si dosud cenil nahrávky Rafaela Kubelíka s Berlínskou filharmonií (1966 – 73, DG). Řadu nádherných míst má projekt Neeme Järviho a Royal Scottish National Orchestra (1986 – 1987, Chandos), Zdeňka Košlera a Slovenské filharmonie (1973 – 1980, Opus). Česká filharmonie nahrála symfonický komplet pro Supraphon dvakrát s Václavem Neumannem, poprvé v letech 1971 – 73, podruhé na počátku 80. let. Zajímavější je onen první, ale oba mají řadu problémů. Bohužel vydávání symfonií v interpretaci Zdeňka Mácala a České filharmonie pro Octavia Records je torzem. (Mácal však natočil symfonie během let 1989 až 1998 s Milwaukee Symphony Orchestra pro label Koss. Nahrávka, kde některé opusy jsou moc dobré, je limitována možnostmi orchestru.)
Projekt Jiřího Bělohlávka tak lze vlastně vztahovat jen ke Kubelíkovi a Neumannovi. Jsem dalek toho, abych dělal žebříček, mohu jen konstatovat, že Bělohlávkova Česká filharmonie se v technice a přesnosti vyrovná Berlínské filharmonii a překonává Neumannovu Českou filharmonii. Neumann má v některých symfoniích více rozmachu a vznícenosti, ale ani nové nahrávce nechybí velké srdíčko, napětí, pozitivní velkorysost, zaujetí všech muzikantů a detailní propracovanost. Už po prvním poslechu kompletu upoutá při vysoké úrovni noblesy a nadhledu promyšlenost, kterou bych charakterizoval přímo jako strategii. Jiří Bělohlávek totiž dokázal přesně postihnout charakter každé symfonie, přičemž zachoval obecnou provázanost devítidílné spirály. Při vší úctě k Berlínské filharmonii však čeští muzikanti dosáhli hlavně vyšší úrovně vřelosti (týká se to jak smyčců, tak dechů).
Koncerty jsou zásadním vkladem sólistů jiným příběhem. Především mě překvapila volba. U cellistky Alisy Weilerstein chápu, že alternativa nebyla, protože má s firmou Decca exkluzivní kontrakt. (Podle mého názoru by ale vhodnější interpretkou byla například Sol Gabetta.) Její pojetí je velmi muzikální, velmi virtuózní, velmi provokativní a pro mě velmi nudné. (Dávám přednost Pierru Fournierovi s Kubelíkem, Josefu Chuchrovi s Neumannem a Yo-Yo Movi s Maazelem.)
Klavírista Garrick Ohlsson byl snad vybrán kvůli svému vztahu k české hudbě, jistě i kvůli renomé. Jeho interpretace je moc dobrá, oproti Welerstein se více drží reality a ducha partitury, ale bohužel klavíristicky posluchače neuzemní. Vzhledem k firemní propojenosti s Deutsche Grammophon měla Decca jednat buďto se zralým Kristianem Zimermanem či charismatickou Hélène Grimaud nebo s některým s ambiciózních mladých interpretů, kteří nedávno zazářili – Abduraimov, Blechacz, Lisitsa, Lisiecki, Trifonov. (Zkuste si pustit nahrávky Rudolfa Firkušného a Ivana Moravce, obě s Jiřím Bělohlávkem.)
Největší problém mám s houslovým koncertem. Frank Peter Zimmermann je obecně velmi respektován a jeho provedení Bacha, Mozarta či Brucha patří mezi nejlepší. Z technicky bravurního a tónově lahodného živého provedení jsem měl pocit, že chtěl být za každou cenu jiný a nahrávka mi to potvrdila. Nejjednodušší je zvolit jiná tempa, jinou agogiku a jiné frázování než všichni ostatní. Dotáhl to do extrému, čímž „český tep“ dost internacionalizoval… V poslední době vyšly další dvě nahrávky, takže je možné srovnání. Doslova antipodem je pojetí Anne-Sophie Mutter (Berliner Philharmoniker, Manfred Honeck, Deutsche Grammophon, 2013). Jestliže Zimmermann stíhá 1. větu za rekordních 9:28 minut, Mutter je opačná rekordmanka – 12:26. Kompromisem v každém směru je Julia Fischer (Tonhalle Orchester Zürich, David Zinman, Decca, 2013) – Allegro ma non troppo za 11:11. To je však jen vnější rámec. Důležitější je, že tempo ovlivňuje interpretaci. Zimmermannovo (ne)vidění Dvořáka, připomínající sprint Usaina Bolta, míří spíše k Maxi Bruchovi nežli do světa Antonína Dvořáka. Skladatelova poetika jej míjí, takže slyším virtuózní allegro, ale bez „české podezdívky“. Allegro Mutter je sice plné vynalézavé tónokresby a nečekaných detailů, leč také mne neuspokojilo. (A není to jen přemírou glissand, které po čase působí jednotvárně.) Fischer hraje allegro decentně, řekl bych s velkou úctou ke skladateli, tempo, artikulace a dynamika jsou ideální… Adagio vždy odhalí, jaký je sólistův vztah k této hudbě. Zimmermann (10:18) je romanticky rozevlátý, patetický, Mutter (11:25) je nejdříve tajemná (úvodní skutečně hodně nezvyklé non vibrato, sotto voce), pak dává ochutnat svůj typický velkoobjemový, neskutečně barevný tón, Fischer (10:18) hraje s nadhledem, střízlivě, řekl bych introvertně a hlavně prostě, což je podstatou nejen adagia, ale celého opusu. Ve Finale zvolil nejvhodnější tempo Zimmermann (11:20) a citlivou interpretací s respektem k tanečnosti věty odčinil částečně můj šok z první věty, tempo Fischer (10:21) je zbytečně rychlé, ale především orchestr je nedůsledný v její „české“ stopě. Superrychlá Mutter (9:54) je zákonitým vyústěním interpretační koncepce, nahrávka je sice efektní, ale nemá klid, noblesu a raketová rychlost vás neuspokojí. Jestliže bych měl zmínit doprovod, pak stylem i provedením vítězí Česká filharmonie, i když transparentnost artikulace Berlínské filharmonie ve finale je příkladná. Houslový koncert bych tedy chtěl živě slyšet od Julie Fischer, jejíž pojetí bylo přes drobné výhrady nejzajímavější, České filharmonie a Jiřího Bělohlávka. Když už má Decca s Julií Fischer nahrávku, mohla dát šanci třeba další své hvězdě – Janine Jansen, nebo oslovit někoho jiného, třeba Vadima Repina. Myslím, že by to bylo přínosnější.
Skvělá je technická úroveň záznamu zvuku. Klasický „deccový“ zvukový obraz zajistil hlavně režisér Arend Prohmann (na postprodukci se významně podílel i Jiří Bělohlávek), navíc jde prý o první cyklus Decca Classics nahraný ve vysokém rozlišení 24 bit 96 Hz, navíc masterovaný pro iTunes. Aby toho nebylo málo, tak do na naše poměry mimořádně velkorysého projektu se zapojilo několik televizních společností.
Projekt „Dvořák Complete Symphonies & Concertos“ je výjimečný komplexností, pojetím, důkladností a vkladem interpretů a je nadprůměrný jak v mezinárodním, tak historickém kontextu. Odpovím-li na úvodní otázku, pak ano, nová nahrávka Dvořákových symfonií je zásadním vkladem do světové fonotéky, koncerty jsou ale jen jejím obohacením, v případě houslí a violoncella vzrušujícím novým pohledem na notoricky známá díla. Je otázka, zda-li je to v případě koncertů dost nebo málo… Bude dobré sledovat další osudy kompletu – marketingové, soutěžní – a budoucnost České filharmonie v nahrávacím top světě, kam se po delším čase po zásluze vrátila.
Antonín Dvořák: Complete Symphonies & Concertos. CD 1: Symfonie č. 1 c moll „Zlonické zvony“, Violoncellový koncert h moll. CD 2: Symfonie č. 2 B dur, Houslový koncert a moll. CD 3: Symfonie Es dur, Klavírní koncert g moll. CD 4: Symfonie č. 4 d moll, Symfonie č. 5 F dur. CD 5: Symfonie č. 6 D dur, Symfonie č. 7 d moll. CD 6: Symfonie č. 8 G dur, Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“. Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek – dirigent, Frank Peter Zimmermann – housle, Garrick Ohlsson – klavír, Alisa Weilerstein – violoncello. Produkce: Alexander Van Ingen. Režie Arend Prohmann (symfonie, houslový koncert), Alexander Van Ingen (klavírní koncert), Friedemann Engelbrecht (violoncellový koncert). Nahráno: Rudolfinum, Praha, 2012 – 2013. TT: 8:04:56. DDD. Decca Music Group Limited (Universal Music) 478 6757.
