Nemá barvu, má tremolo, má slabý hlas… Takové a podobné hodnocení Cecilie Bartoli čtu a slýchám už patnáct let. Ve čtvrtek 9. června přijela poprvé do Čech a představila v pražském Rudolfinu program Vivaldi ritrovato, výběr z 12 let starého alba a nového repertoáru, který údajně natočí pro svou firmu Decca, což je stále ještě pěvecká Mekka. Přeplněné Rudolfinum bylo nadšené, pěvkyně zazpívala dvakrát více árií, než je u pěveckých galashow obvyklé, synchronizace s francouzským orchestrem, který téměř dosahoval úrovně jejích předchozích doprovazečů (Il Giardino Armonico, Les Arts florissants), byla až na maličkosti výborná a večer byl pro šťastlivce, kteří měli peníze na vstupenku, silným zážitkem. Sice bych mohl dlouze psát na téma, jací lidé si to mohou dovolit, a že je nefér, když průměrně vydělávající si znalci zůstali ante portas a proč sponzor večera si večer nedal razantněji do štítu a větší podporou nepodmínil lidštější rozměr vstupného, ale je to asi zbytečné.
Bartoli měla, má a bude mít nadšené zastánce a ostré kritiky. Někteří bohorovní čeští kritici, snad aby dali světu na vědomí, jak jsou nezávislí, a zakryli svoji nejistotu, co si počít s tak „podivným hlasem“, tajuplně naznačili, že její kantilény nejsou co dříve, jiní, kteří ještě před několika lety psali, že nemá hlas a má naopak tremolo, najednou prozřeli. Zvláštní kapitolou jsou pak muzikologové, tedy teoretici, kteří občas ani nemají hluboké praktické hudební vzdělání. Jeden hudební vědec rozeslal 9. 6. novinářům dopis, v němž pro mě nepřijatelnou formou napadá moje kolegy. Mimo jiné píše: „Bálek dokonce – s odvoláním na její včerejší tiskovou konferenci – obdivně zmínil i její údajnou inteligenci. Nevěděl jsem, že je tak veleskromný a k tomu ještě netuší, jak do B. její poradci všechny odpovědi na banální otázky už dávno natloukli…“ (Jindřich Bálek je redaktorem rozhlasové Vltavy – pozn. LS). Respektuji i jeho názory na paní Bartoli, jistě podepřené celoživotní muzikantskou erudicí a skvělým sluchem: „…dnes už je někdejší krása jejího hlasu pryč a teď už převážně B. jen obchoduje svými mimořádnými a fantasticky vytrénovanými hlasivkami. Tento smutný stav pěvecké degradace maskuje něčím, čemu západní kritici říkají ,tónová pyrotechnika‘, tj. mnohdy až odpudivě cirkusáckým přezdobováním původní linie interpretované árie. Navíc: mechanické chrlení nadbytečných tónů praktikuje B. na všem, co provádí. Pomalé kantabilní legátové melodii už se vyhýbá jak čert kříži, protože krása hlasu je pryč.“ Co dodat? Přál bych našim pěvkyním tak vytrénované hlasivky, tolik citu pro kantabilitu vokální linie, muzikality, srdce, emocí, existenciálního potěšení z hudby a hudební inteligence, jako má paní Bartoli. Zatím jsem nic takového v Čechách a na Moravě neviděl a neslyšel.
