Závěrečný koncert 61. sezóny ostravských filharmoniků pod taktovkou šéfdirigenta Heiko Mathiase Förstera proběhl ve znamení jediného díla. Celý večer vyplnila rozsáhlá 2. symfonie c moll (Vzkříšení) Gustava Mahlera. Altové sólo si místo původně ohlášené Kateřiny Jalovcové zazpívala Jana Sýkorová, sopránového partu se ujala Kateřina Kněžíková, v poslední větě se přidal Český filharmonický sbor Brno.
Bruno Walter ve svých pamětech Téma s variacemi zaznamenal: První věta Mahlerovy Druhé symfonie, díla nejmohutnější koncepce v symfonické hudbě, zrodila se pod dojmem, který v něm vyvolala tryzna za Hanse von Bülowa. Na jiném místě pak: Druhou symfonii mi přehrával, když dokončoval poslední úpravy partitury, ukázal mi „Das klagende Lied“ (symfonická kantáta Píseň žalobná z let 1878 – 1880, pozn. autora recenze) a zpíval písně klavírní a orchestrální, které dosud ležely neobjeveny v jeho pracovním stole. Kterak popsat rozechvění, jež se mě zmocňovalo, když jsem se za jeho vedení toulal novým hudebním světem, kterak vylíčit dojetí, s nímž jsem nahlížel do duše tohoto silného člověka, rozryté, vnímavé k utrpení světa, toužící po Bohu?
Svědectví Mahlerova blízkého spolupracovníka, přítele a dirigenta Waltera je v mnoha ohledech důležité. Vyjevuje, do jaké míry na jeho tvůrčím procesu participovala duchovní rovina. Na Bülowově pohřbu na Mahlera hluboce zapůsobila píseň na verše Friedricha Gottlieba Klopstocka Die Auferstehung, která obsahuje též sloku: Vzkříšen budeš, vzkříšen po krátkém spánku. Mahler byl člověk povýtce metafyzický. Jeho religiozita však nebyla totožná s praktikujícím křesťanstvím. Zajímal se o teorii tzv. apokatastáze, která odmítala Poslední soud a přinášela naději na vzkříšení všech bytostí. Dlužno dodat, že původní význam slova byl naprosto jiný – týkal se astronomie a astrologie (apokatastasis znamená návrat do původní pozice v souvislosti s pohybem nebeských těles). Přesto tato drobnost naznačuje, že skladatel se pouštěl do zajímavých duchovních úvah.
2. symfonie c moll byla (podle samotného skladatele) koncepčně inspirována Beethovenovou devátou symfonií. Ačkoli se hudba obou skladatelů stylově naprosto liší, je zřejmé, že si Mahler uvědomoval nutnost přítomnosti slova jako nositele hudební myšlenky. Zajímavé rovněž je, že skladatel usiloval o obohacení své hudby dramatickými vyjadřovacími prostředky blízkými stylu Richarda Wagnera, jehož estetické názory uznával. Druhá symfonie představuje zajímavou fúzi, jakousi hudební koláž výsostně dramatické hudby střídané s meditativní rovinou.
Obrovitá první věta vznikla, jak nastínilo svědectví Waltera, jako svým způsobem myšlenkově samostatný celek reagující na konkrétní událost. Mahler také později větu od dalšího průběhu díla oddělil poznámkou v partituře, vyžadující nejméně pětiminutovou přestávku! Z téhož důvodu skladatel koncipoval další dvě věty jako intermezza (označení lze brát s rezervou, Andante moderato. Sehr gemächlich. Nie eilen! i „In ruhig fließender Bewegung“ trvají každá přes deset minut). Ve Finále, které navazuje na časovou extenzi první věty a ještě ji stupňuje, obě roviny (dramatická a kontemplativní) splývají: Mahler si vypůjčil první dvě strofy Chorálu vzkříšení Friedricha Gottlieba Klopstocka, přidal šest vlastních strof a přikomponoval sbor, altové a sopránové sólo. Při korekci symetrie celé skladby pocítil Mahler potřebu kratšího myšlenkového prologu k finále. Učinil tak použitím vlastní písně Prasvětlo (Urlicht), která vznikla v roce 1892 na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh (Das Knaben Wunderhorn).
Na jiném místě Walter zaznamenává další okolnosti geneze 2. symfonie: Mahlera už omrzelo, že jako skladatel „zůstává neobjevený jako jižní pól“. Rozhodl se tedy, že za vlastní prostředky angažuje berlínský filharmonický orchestr, zajistil počet zkoušek, nutných vzhledem k novosti a obtížnosti díla, a provedl za spoluúčasti berlínské Pěvecké akademie svou symfonii. Dne 13. prosince 1895 ožily tedy skrze Berlínskou filharmonii jímavé, tragické zvuky symfonie o osudu člověka a jeho zbožné důvěře. Dílo, které Mahler mistrovsky dirigoval přes téměř nesnesitelnou migrénu, působilo silou a prudkostí živlu. Nikdy nezapomenu na své vlastní ohromení ani na extázi posluchačů i účinkujících. I mezi kritiky našli se vedle nízkých, zlomyslných a výsměšných pomlouvačů takoví, kteří se vyjadřovali s úžasným entuziasmem a dokonce i s hlubokým porozuměním.
Provedení symfonie bylo vedeno jistou rukou zkušeného dirigenta Förstera. Ten znamenitě vystavěl již Allegro maestoso, v němž se filharmonie projevila dobrou rytmickou ukázněností (v souhře smyčcových a dechových nástrojů) a výbornou tektonickou stavbou. Hned úvodní tremolo smyčců s nástupem neklidné stoupající melodie ve violoncellech a kontrabasech ukázalo jistotu instrumentalistů. Druhou a třetí větu Förster ve shodě se skladatelem nijak výrazně zvukově nepředimenzoval, důraz byl kladen na precizní souhru nelehkých rytmizací v triolách a vystižení atmosféry ländleru i scherza.
Čtvrtá věta na první dojem (délkou) může působit jako nevýznamná vsuvka. Obsahuje však hudbu nebývalé hloubky. Altistka Jana Sýkorová propůjčila Prasvětlu to nejlepší ze svého umění. Výrazově koncentrovaný, intonačně přesný projev byl umocněn její temnější zastřenou barvou, která mystické atmosféře věty neobyčejně slušela. Závěrečná oslava vzkříšení byla jednou z nejlepších, kterou jsem naživo slyšel. Český filharmonický sbor Brno vedený Petrem Fialou zazpíval Mahlera s hlubokým pochopením pro dynamickou výstavbu, v závěru pak dokázal při vrcholném fortissimu neztratit půdu pod nohama.
Samostatnou kapitolou by mohlo být sopránové sólo Kateřiny Kněžíkové. Přední česká operní diva interpretovala Mahlera s vášnivým temperamentem a opravdovým zanícením. Barevně její hlas velmi pěkně korespondoval s altem Sýkorové. Janáčkova filharmonie s dirigentem Försterem suverénně prokázala, že Mahlera opravdu umí. V další sezóně – program je již zveřejněn – se můžeme těšit na Mahlerovu 5. symfonii.
